2005
Společně s Vladimírem Burjánkem a grafikem Ondřejem Klosem pracují na knize Malby 1997 – 2006 / Ohlížení na budoucno.
V Atelieru Ščigol byla uspořádána první akce jako veřejné setkání přátel hudby a malby. Účinkovali Vadym Minčuk, Serhij Domoroslov a Svjatoslav Ščihol. V srpnu v tomto Atelieru za účasti 75 hostů vystoupil kytarista a skladatel Štěpán Rak. Poprvé zahrál 14 variací na téma A.V.E. Valdštejn. Hudební cyklus složil po setkání s cyklem obrazovým. Koncert se konal také na počest šedesátin Michaila Ščigola. Slovem program doprovázel František Derfler.
2004
Poznamenán radostí z dokončení 4 roky trvajících prací na rekonstrukci bývalé stodoly a její přeměně na výstavní síň a komorní divadlo. Ve spolupráci s Martinem Zajíčkem a Olgou Pušovou vytváří koncepci vzniku menšího kulturního střediska s názvem „Atelier Ščigol”.
Na podnět rodiny malíře Vladimíra Komárka (1928–2002) začíná pracovat na souboru maleb Jen krátká návštěva potěší. Soubor maleb věnovaných památce svého velkého přítele dokončuje v listopadu 2004 premiérovou výstavou v Galerii sv. Jiljí v železnickém kostele.
Soubor maleb A.V.E. VALDŠTEJN aneb Barokní sny Albrechta Václava Eusebia přestěhován do výstavních prostor Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.
V den 370. výročí zavraždění A.V.E. Valdštejna v rámci pietního setkání v kartuziánském klášteře ve Valdicích zahájena výstava souboru maleb A.V.E. VALDŠTEJN aneb Barokní sny Albrechta Václava Eusebia uvnitř areálu věznice Valdice. Výstava trvala 4 měsíce a byla přístupná veřejnosti.
2003
Nečekaně pro sebe začíná pracovat na cyklu obrazů, který později dostává název A. V. E. Valdštejn aneb Barokní sny Albrechta Václava Eusebia. Komorní a velkorozměrné soubory inspirované Valdštejnovým životem, koncipované jako rozjímání na hranici snění a reality. Soubory jsou dokončeny koncem roku 2003. Společně s železnickým farářem Josefem Kordíkem a Jaromírem Gottliebem autor pracuje na projektu výstavy souboru v kostele kartuziánského kláštera ve Valdicích, kde se již déle než sto let nachází věznice. Tento projekt se zamýšlí jako symbolický návrat Valdštejna nebo jeho ducha do jeho původní hrobky a zároveň jako pieta obětem třicetileté války.
2002
Dokončuje velkorozměrné malby se Šporkem a Braunem a vystavuje je na zámku Kuks, kde se v roce 1993 poprvé zrodila myšlenka namalovat tento námět.
Společně s dalšími českými spoluobčany a celým kulturním světem prožívá šokující ničivou povodeň v Česku. Po povodni maluje cyklus obrazů Povodňová zátiší jako reakci na ohrožení kulturního dědictví a naději na jeho záchranu. Součástí tohoto cyklu se stává triptych Amadeus, Praha, srpen 2002, který se pak rozhodne prezentovat na celosvětovém malířském Biennale ve Florencii v prosinci 2003.
2001
Většinu času věnuje spolupráci s Vladimírem Komárkem na jeho výtvarném projektu Křížová cesta, na němž Komárek začal pracovat již před 30 lety. Společně s milovníkem umění Milošem Starým, ředitelem Okresního muzea a galerie Jičín Jaromírem Gottliebem, železnickým farářem Josefem Kordíkem a Olgou Pušovou zakládají neformální občanské sdružení Křížová cesta. Toto sdružení vytvořilo pro Vladimíra Komárka podmínky, které mu dovolily namalovat velkorozměrný cyklus maleb Křížová cesta a umístit jej v barokním kostele sv. Petra a Pavla v Konecchlumí na Jičínsku.
Ve svém železnickém ateliéru maluje první rozsáhlejší cyklus obrazů Noci v Železnici věnovaný Olze a začíná pracovat na cyklu velkorozměrných pláten se Šporkem a Braunem, jehož námět vyzrával dlouhých devět let. Vrcholem tohoto uměleckého období se stala výstava ve Starých Hradech v květnu 2001.
2000
Během oprav padá ze shnilé střechy a následující půlrok tráví v nemocnicích a rehabilitačních zařízeních. Nejúčinnější rehabilitační kurz absolvuje na svém domě jako zedník a tesař. Velkou duchovní oporou pro něj v tomto složitém období byli jeho čeští přátelé Miloš Starý, Petr Ježek atd., a také Oľga Marie Pušová, která se pro něj stala v dalších letech uměleckou a lidskou inspirací.
1999
První po čtvrt století výstava v Kyjevě v galerii Tadzio Oleny Jahodovské.
Udělení českého státního občanství. Kupuje empirový dům v Železnici, který začíná sám opravovat.
Dokončení tříleté práce na obrazovém cyklu ...jsem Tančící dům. Tento cyklus byl představen na výstavě v Tančícím domě; výstavu zahájil Vlado Milunić, jeden z autorů tohoto domu.
1998
Z New Yorku odjel bohatší o nové přátelství s Vagrichem Bakhchanyanem. Strávil tři dny v rozhovorech s Mihailem Chemiakinem na jeho statku Claverack (New York) – tyto rozhovory byly později zveřejněny v časopise Xantypa.
První návštěva USA, kde malíř prezentoval obrazový cyklus Skicák strýčka Thea v Chicagu a New Yorku. Chicagská výstava byla zorganizována dcerou Theo Sharnopolského, jehož památce je cyklus věnován. Výstava v New Yorku, uspořádaná dávným Michailovým přítelem z Kyjeva Markem Zborovským, se konala v Klamar House. Celá tato cesta byla plna setkání s lidmi, od nichž ho život oddělil na dlouhá léta nebo dokonce desetiletí: přítelem z mládí, výtvarníkem Hirshem Diamantem (Olimpia, Washington), architektem Michalem Budilovským a básnířkou Alinou Litinskou (Chicago), filmovým režisérem Andreyem Zagdanským (New York), malířem Davidem Miretským.
1997
V průběhu roku pracuje na autorské knize U zrcadla času (Malby 1968–1997), která byla vydána začátkem následujícího roku na náklady Českého Telecomu.
1996
Stěhuje se do Prahy. Zde ho navštíví během své cesty z Moskvy do New Yorku nyní už světoznámý výtvarník Mihail Chemiakin. Přátelí se s redaktorem Svobodné Evropy a básníkem Igorem Pomerancevem. Teprve v Praze má také možnost navštívit svého oblíbeného malíře Viktora Pivovarova, který se sem přistěhoval z Moskvy počátkem osmdesátých let.
1995
Starší syn Svjatoslav, čerstvý absolvent hudební akademie v Kyjevě, přijíždí do Čech dělat stáž na AMU v Praze, aby zde později zůstal. Teď je malíř se svými dětmi pohromadě.
První návštěva Izraele, kde od roku 1993 žije jeho bratr-dvojče Viktor s rodinou. „Sté narozeniny” společně oslaví na břehu Středozemního moře. Tohoto setkání se zúčastnil také jeho učitel a přítel Boris Lekar.
1993
Na základě doporučení Viktora Konečného a Jiřího Seiferta přijat do Unie českých výtvarníků.
1992
Představuje své obrazy na samostatných výstavách v Čechách, na Slovensku, v Německu a v Rakousku. Přátelství s malířem Vladimírem Komárkem, spisovatelkou a scenáristkou Halinou Pawlowskou, zakladatelem Muzea Andy Warhola v Medzilaborcích Michalem Byckem, ředitelem Lázní Železnice Petrem Ježkem, jičínským hercem Martinem Zajíčkem. Jeho přáteli v Hradci Králové jsou například sběratel Stanislav Zídek, zpěvačka Michaela Novozámská a její muž Ladislav, výtvarník Ludvík Vašina, architekt a básník Karel Mahrla, malíř Jiří Ščerbakov... Seznamuje se s táborským malířem Karlem Valtrem a jeho rodinou.
Z humanitárních důvodů dostává povolení k trvalému pobytu v Československu. Daniel se stává žákem Speciálních škol v Hradci Králové, kde se učí neslyšící děti. Bydlí a maluje v malé místnosti ve škole, kterou navštěvuje Daniel.
1991
Druhý příjezd do Železnice. V tomto roce se rozhoduje o své a synově životní cestě.
1990
Přijíždí na tři měsíce se synem Danielem do českých lázní Železnice u Jičína, kde je léčebna pro děti s mozkovou obrnou. Na nádraží v Praze je čeká sochař Viktor Konečný, který se stane jeho prvním českým přítelem. Návrat k malbě. Seznamuje se s malířem Vladimírem Komárkem. První výstava v Československu, v železnickém muzeu. Pobyt v léčebně znamenal pro Daniela zjevný pokrok v jeho stavu.
1988
Připravuje posmrtnou výstavu prací své ženy Mariny. Společně s jejími kolegy Setrakem Barojancem, Jurijem Levčenkem a Alexandrem Babakem dokončuje její monumentální díla a společně s grafičkou Valentinou Ivaščenkovou a fotografem Igorem Gilbo připravuje k vydání katalog Mariny Chusid.
Marina Chusid zemřela při dopravní nehodě v Uzbekistánu, kam odjela na sympozium. Je pohřbena v Kyjevě na Bajkovém hřbitově.
1982
Michalovi a Marině se narodil syn Daniel, postižený mozkovou obrnou. Rodiče doufající v jeho uzdravení s ním bezvýsledně jezdí po všemožných sovětských nemocnicích.
1981
Intenzivní tvůrčí spolupráce s Marinou Chusid.
Sbližuje se s keramičkou Marinou Chusid (*1956) a začínají společně žít.
1980
Odchází z domova, bydlí v ateliéru. Rozvádí se.
1974
Přijat za člena Unie ukrajinských architektů.
1973
Stáž na katedře urbanistiky Vysoké školy architektury v Moskvě.
1972
Narodil se syn Svjatoslav.
1970
Žení se.
1967
Zaměstnán v ateliéru architekta a malíře Borise Lekara (od r. 1990 žije v Jeruzalémě). Vztah učitele a žáka přerůstá v celoživotní přátelství. Spolupracují na společných architektonických a sochařských projektech, malují v plenéru (Pamir, severní Rusko, Kavkaz...), navštěvují ateliéry předních nonkonformních umělců. (Leningrad: Viktor Levitin, Sergej Aršakuni a Mihail Chemiakin; Moskva: Michail Grobman, Oskar Rabin, Francisk Infante, Ilja Kabakov, Vasilij Sitnikov, Genadij Bačurin, Vasilij Čujkov.) Přátelství s kyjevskými malíři Michailem Vajnštejnem, Anatolijem Lymarevem, fotografem Igorem Gilbo, keramičkou Olgou Rapaj-Markiš, básníkem Georgem Fenerli.
1964
Studuje večerně Vysokou školu architektury v Kyjevě.
1958
Na průmyslovce si osvojuje praktické znalosti stavebních profesí. Po skončení školy zaměstnán v projektovém institutu Kyjevprojekt, v ateliéru architekta Lva Katko.
Po skončení 7. třídy přijat na stavební průmyslovku. Třináctiletý Michal měří 128 cm a váží 21 kg. Poslední prázdniny u moře. 26. srpna 1958 oslavila rodina jeho a bratrovo „barmicva” (plnoletost podle židovské tradice ve 13 letech). O den později se jejich devatenáctiletá sestra Dora nevrátila z romantické vyjížďky po Černém moři - její loďka zmizela během bouřky.
1948
O Michaela, Viktora a starší sestru Doru (1939) se stará maminka, otec je zaměstnán jako ředitel Promstrojprojektu, pak jako hlavní inženýr, poté vedoucí architektonického ateliéru.
Každé prázdniny tráví rodina v Oděse u Černého moře.
Každé prázdniny tráví rodina v Oděse u Černého moře.
Rodina Ščigolových se vrátila na Ukrajinu, do Kyjeva. Bydlí v dvoupokojovém samostatném bytě na náměstí Lva Tolstého.
1945
Čeljabinsk, Rusko. Manželům Mordko Ščigolovi a Sáře Pivčikové z Oděsy se narodila dvojčata Viktor a Michael. Do Čeljabinska byla rodina evakuována začátkem války s oděským projektovým ústavem Promstrojprojekt, jehož ředitelem byl Mordko Ščigol.