Málokdy se to stane. Málokdy se vám zrychlí dech a bodne vás pronikavě v srdci, málokdy se vám tetelí duše a vy s jistotou víte, že existuje něco mezi životem a smrtí. Málokdy jste si jisti, že před vámi je zázrak! Občas takhle zapůsobí příroda, občas lze takhle rozpoznat skutečný talent.

Michal Ščigol se narodil v Čeljabinsku. Absolvoval Vysokou školu architektury v Kyjevě, stal se členem Svazu architektů a vzal si za ženu mladou keramičku. Michal maloval obrazy a jeho žena modelovala hlínu. V roce 1982 se jim narodil syn. Dali mu jméno Danylo. Danylo měl černé vlásky, jasné oči a těžkou mozkovou obrnu. Danylo nemohl sedět, nemohl chodit, neslyšel a nemluvil...

„Má žena byla obrovsky nadaná. Byla tak nadaná, že jsem cítil, že musím ustoupit, že všechno, co umím já, je malicherné, musí jít stranou... Má žena se snadno dostala mezi špičky země, stala se nejmladší a nejtalentovanější keramičkou. Okouzlovala. Dostala proto od státu mimořádnou odměnu. Jela s ostatními výtvarníky daleko na východ do Uzbekistánu, aby poznala ohnivý a štědrý jih a aby v její tvorbě mohl začít jiný tón. Řidič autobusu byl mladý a prudký. Jel čím dál rychleji, na úplné rovině se srazil s tirákem. Zahynuli dva lidé. Jeden mladý výtvarník a moje žena. Jel jsem si pro ni. V rakvi jsem ji přivezl do Kyjeva, pochoval ji a věděl, že od toho dne můj osud má pevného a jistého vůdce. Řidičem všech mých cest je můj syn Danylo.“

 Obrazy Michala Ščigola vás okamžitě vtáhnou do svého vnitřního světa. Prostřednictvím barev, tahů, světla, stínů, skvrn pochopíte jeho vášeň, něhu, jistotu, nejistotu, lásku... Michal Ščigol je malíř, který má své téma, svůj vlastní jistý svět, osobitost a úžasnou schopnost ve zkratce formálně vyjádřit to, co rve duši — tím se dá přirovnat k Chagallovi, Picassovi, k van Goghovi. Obrazy Michala Ščigola mají v sobě náboj, který nelze ignorovat, chytí vás, drží vás a vy víte, že umělec nejenže tvoří s pokorou, s hrdostí, ale že na všechny lidské otazníky zároveň umí — svým hlubokým a pevným vědomím — i odpovědět. Michal Ščigol maluje moderně, lehce, s nadsázkou, která prozrazuje nejen jeho tajemné hlubiny citů, ale I bystrost mozku. Michal Ščigol si ve svých obrazech hraje... spřádá absurdity a vytváří absurdní celky; Michal Ščigol ve svých obrazech sní... v pastelových barvách, v rozmazaných konturách, v oblasti křivek; Michal Ščigol se zlobí... syté plochy křičících barev, těla v ohnivé křeči; Michal Ščigol prosí... oběti vzkříšení, Jobovy slzy a Mojžíšovo vykoupení...

V Sovětském svazu bylo těžko. S Danylem jezdil Michal Ščigol od lékaře k lékaři, marně... Danylo je odkázán pouze na pomoc svých nejbližších, dávají mu pít, jíst, dávají mu lásku, a jednou... zemřou.

„Vím, že Danylo nikdy nemůže být normální. On není nemocný. On je prostě postižený. Mou povinností je, abych mu umožnil s jeho postižením lidsky existovat.“

Výstavy Michala Ščigola se zakazovaly den po otevření, jeho obrazy smutně visely v sálech, do kterých nikdo nemohl přijít. Michal Ščigol nejen že byl nebezpečně talentovaný, Michal Ščigol se proti sovětskému režimu provinil mnohem víc. Byl Ukrajinec, byl Žid.

„Lidé u nás se báli, a dokonce se styděli mluvit ukrajinsky, aby o nich neřekli, že jsou buržoazní nacionalisté. Někteří moji známí byli zavřeni, odvezeni na Sibiř a už se nevrátili. Zní to jako příběh z revoluce, co byla v sedmnáctém, dělo se to ale nedávno...“

V roce 1990, po listopadové revoluci, po zpřetrhání všech bývalých a nezpřetrhatelných sovětských vazeb, dostal konečně Michal Ščigol konkrétní nabídku. Bylo mu umožněno, aby se svým synem odjel do Československa, do malého městečka Železnice, které leží šest kilometrů od Jičína a ve kterém je léčebna pro děti postižené obrnou. Michal Ščigol odjel se svým synem do kraje Českého ráje a začal tady žít.

„Danylo udělal za tři roky obrovský pokrok. Už normálně chodí, ba ne, on vesele běhá jako blázen, směje se, má zbytky sluchu, a tak mi docela dobře rozumí, kdyby slyšel ještě o něco víc, byl bych úplně šťasten. Danylo je hodný, optimistický, má šíleně moc zářivé energie. Můj den začíná ráno v šest, to se Danylo probudí, tahá mě za nohu. Jsem pořád u něj. Usíná v devět. Já začínám malovat.“

 Michal Ščigol bydlí v domku, který patří k léčebně. Má pokoj, malou kuchyňku a malířský stojan. Danyla vozí do školy v Hradci Králové, která je pro hluché děti, tam mu vstřícně poskytli malířský ateliér. Michal Ščigol musí denně platit padesát dolarů za synovu léčbu. Jeho syn potřebuje prakticky 90 léčebných dnů v roce. Důchod, který Danylo (po kilech prosebné korespondence) na Ukrajině získal, dělá ve valutovém přepočtu jeden dolar za měsíc.

„Já  nic nepotřebuji. Všechno máme. Trochu chleba, něco na barvy. Všichni tu jsou na mě hodní. Všichni mi pomáhají, léčebna se ale musí platit, aby mohla existovat...

Myslím si, že mám svou šťastnou hvězdu. Když je mi nejhůř, vždycky zazáří, vždycky mě někam dovede...“

Praha, červenec 1993