Začátek

V dětství jsem měl pozoruhodnou schopnost: viděl jsem, jak budou lidé, které jsem potkával, vypadat, až zestárnou. Někomu stáří dodávalo krásu, jiný zošklivěl. Nerozuměl jsem tomu, jen jsem cítil, že jedni během své životní pouti krásu pomalu sbírají, zatímco druzí ztrácejí, co mají.

Výchova dětí nebyla v naší rodině založena na náboženství nebo na nějaké záměrně pěstované etické či kulturní tradici, nýbrž na dobrém srdci naší maminky Sáry. Ani ve škole se nemluvilo o víře, jako by ten pojem už neexistoval.

Ke čtení biblických příběhů jsem se dostal až ve zralém věku. Při jejich čtení se mi vrátil zvláštní pocit z dětství, že krása a štěstí mladosti jsou nám jen propůjčeny, a na dlouhé životní cestě je můžeme zhodnotit nebo ztratit.

Otázka je, proč člověk, kráčející svou cestou, cestou, na níž není nic zajištěno, nic slíbeno předem, cestou, která se občas podobá slepé uličce, proč toho nenechá. Asi to bude vnitřní vírou, o které není třeba mluvit nebo ji propagovat.

Víra je věc hluboce osobní. A také by člověk měl být pořád na cestě.