Tristan a Isolda

Za to, že jsem namaloval soubor Tristan a Isolda, vlastně může Michail Sergejevič Gorbačov. Z říše zla, ve které jsme žili svůj život, najednou spadla kletba. Ocelové opony, ostnaté dráty a zdi povolily a civilizovaný svět byl zvědav, kdo a co je tam uvnitř. Následovala různá stipendia a pozvání k výstavám pro malíře ze Sovětského svazu směrem do Evropy. Svoji šanci dostali výtvarníci nekonformní, opoziční vůči oficiální ideologii a estetice socialistického realismu. Ti největší z disidentských malířů (Ilja Kabakov, Michail Šemjakin, Boris Lekar, David Mereckij aj.) se rovnou odstěhovali do Paříže, New Yorku nebo do Jeruzaléma. Měli největší ambice prezentovat  se jako dědici ruské avantgardy dvacátých let dvacátého století.
Ti, kteří neměli takovou odvahu, měli radost už ze samotného pozvání k tvůrčímu pobytu. Tak jsem se ocitl na dva měsíce v katolické akademii města Schwerte. Poprvé v životě jsem bydlel v komfortním prostředí, kde po mně nikdo nic nechtěl. Kromě snídaní, obědů a večeří nabízela pohostinná akademie seznámení s kulturou Německa. Přivezli nás autobusem do ženského kláštera města Celle, kde jednou za rok otevírají dveře pro zájemce z celého světa o sbírku středověkých gobelínů. Ani nevím, proč mne to tak zasáhlo. Uviděl jsem gobelín o Tristanovi a Isoldě, vytvořený řeholnicemi v době „temného středověku“. Gobelín prostý mysticismu a religiózního fanatismu. O klukovi schopném zabít draka nebo ustát boj s rytířem Maroldem, ale bezbranném v lásce a proti lidské závisti. Pak se mi zdál sen, ve kterém řeholnice v pochmurném prostoru gotické lodi katedrály seděly kolem obrovského stolu a vyšívaly scény milostného příběhu irské princezny a německého rytíře. Smály se a vyprávěly, jak by si užily ony na místě Isoldy, a hladily přitom konečky prstů Tristana, zraněného při dalším hrdinském skutku. Byl tam dokonce vyobrazen Tristan polonahý v kádi a omývaly ho ženy, do kterých jeptišky vložily své podobizny. Když ten gobelín, ten příběh byl dokončen, když černá plachta lodi zabila poslední naději na šťastný konec, všechny ženy, staré i mladé, krásné i ošklivé seděly tiše v gotickém prostoru a měly mokré tváře...