Theodor Šarnopolskij... můj milovaný
strýček. V padesátých letech byl stejně starý jako jsem nyní já.
Každé léto jezdila maminka s námi dětmi do
Oděsy, k Černému moři. Vždy druhý den po příjezdu nás navštívila celá strýčkova
rodina. Pak mě a mého stejně starého brášku vzal strýček s sebou na pláž. Seděl
na slunci, jediný ze všech lidí byl oblečený, klobouk na hlavě, a kreslil do
svého skicáku postavy opalujících se naháčů. Přitom nám o nich vyprávěl různé
ironické historky, jako by se s nimi osobně znal.
Teď vím, že mě strýček Theo hodně naučil:
že mám zůstat sám sebou, že kreslení a malování není povolání, ale způsob
vnímání i druh kontaktu se světem, že ironie nevylučuje lásku a pochopení...
Strýček Theodor je pohřben v Oděse, jeho
dcera Káťa žije v Chicagu, můj bratr Viktor blízko Tel Avivu a já maluji obrazy
v Praze na Žižkově.
