Se Šporkem a Braunem

Je to zvláštní být neviditelný. Když přistoupíš na to, že se vzdáš hmotného těla a smyslů s ním spojených, hmatu, čichu, sluchu, schopnosti cítit teplo, mráz a bolesti kloubů, tak dostaneš odměnu. Stane se z tebe neviditelný létavý tvor cestující úplně zadarmo časem a prostorem. To se mi stalo na Kuksu. Pochodoval jsem si v barokním prostoru naplněném sochami a nebem a ocitl se najednou vedle svých idolů, Františka Antonína Šporka a Matyáše Brauna. Byl jsem vedle nich tak blízko a tak dokonale utajen, že si mne vůbec nevšimli a pokračovali ve své snaze vytvořit opravdu velké dílo tak vážně, až se mi to zdálo legrační.
Zahlédl jsem Brauna, jak sedí opřený o kamenný balvan a vyhledává v oblacích hnaných větrem nápady pro své sochy. Všiml jsem si i toho, že pro Šporka bylo velice důležité, jak bude vypadat, až tady nebude. Stále byli spolu. Na procházkách, v ateliéru, i během odpočinku. Tak rozdílní, a tak závislí jeden na druhém. Špork posedlý tím, co chce říci, Braun s božským darem, jak to říci. Rozmarné Múze patřili oba. Když je unášela na svých křídlech, Špork se tvářil vážně a trochu se té výšky bál, Braun tu Múzu vášnivě objímal. Už nepoletí bez něho.