Notre Dame de Paris

Všechny malíře je možné rozdělit na dvě skupiny, žijící a mrtvé.
Pro žijícího je těžké konkurovat mrtvému. Nežijící si požívá světové slávy a představuje pro sběratele umění ověřenou hodnotu.
Má také své místo v síni slávy a je spojen s obecně nepopiratelnou tezí pokroku umění. Publikaci jeho děl ovlivňuje další generace, včetně nás, ještě žijících. A hlavně už nic nemusí malovat. Má svůj svatý klid. Co tedy zbylo pro nás? Právě ten neklid, ta možnost hledat dál, tvářit se, jako bychom byli první  malíři na světě. Nebrat přitom ohled na to, že i na nás číhá sláva. Pochopitelně až po smrti.
Můj kamarád Boris Lekar mi zavolal z Jeruzaléma a řekl, že dostal izraelskou cenu „Malíř roku 2004“ a že bude mít k dispozici za odměnu v Paříži půl roku ateliér. Na tak velkou slávu už mi připadal napůl mrtvý. Ale vyvedl mne z omylu tím, když připomněl, jak jsme si v roce 1968 při malování na severu Ruska slíbili jeden druhému, že budeme spolu malovat v plenéru francouzského hlavního města. Přijal jsem výzvu a k velké radosti japonských turistů a zvědavých dětí nacpaných do skleněných parníků postávali pak dva šediví malíři se svými čtyřicet let starými malířskými stojany, otlučenými na cestách Ruskem, Gruzií, Ukrajinou, Arménií a teď i Paříží, dva týdny kolem Notre Dame. Nikdy
v životě nás  tak intenzivně nefotili. Zaujati malbou jsme však propásli příležitost zbohatnout výběrem fotomýtného.
Kde se sejdeme příště, můj příteli Borisi?