Noci v Železnici
V životě je důležité mít někoho, kdo vám v rozhodujícím okamžiku dobře poradí. Léto 1999 jsem zase prožil se synem Danielem v Železnici. Daniel poctivě cvičil v dnes již neexistující léčebně a já užíval plenérního malování, koukal po opuštěných domech a přemýšlel, jak by bylo hezké mít v jednom z nich ateliér. Nejopuštěnější z takových baráčků měl číslo popisné 101, půvab památkově chráněné ruiny a zahradu, na které rostl jeden jediný strom. Obrovitý ořech...
více ...
V životě je důležité mít někoho, kdo vám v rozhodujícím okamžiku dobře poradí. Léto 1999 jsem zase prožil se synem Danielem v Železnici. Daniel poctivě cvičil v dnes již neexistující léčebně a já užíval plenérního malování, koukal po opuštěných domech a přemýšlel, jak by bylo hezké mít v jednom z nich ateliér. Nejopuštěnější z takových baráčků měl číslo popisné 101, půvab památkově chráněné ruiny a zahradu, na které rostl jeden jediný strom. Obrovitý ořech.
Jel jsem se poradit k Vladimíru Komárkovi. „Co myslíš, Vladimíre, mám si koupit ten baráček a udělat tam ateliér?“ „Michale, kup si ho, seš dobrej malíř a každej dobrej malíř v Čechách má chalupu,“ následovala pauza, „… i ten špatnej ji má.“ Po další pomlce to uzavřel: „Prostě tady má chalupu každej blbec.“ Nedal mi na vybranou, musel jsem tu ruinu koupit. Teď mám v Železnici vysněný ateliér. A tak se k nocím stráveným od roku 1990 v železnické léčebně přidaly noci v ateliéru. K vracejícím se po nocích láskám ze vzpomínek přišla láska nová. Tento soubor věnuji Olince.
