Návrat k romantismu

Vyrůstali jsme po válce. V obchodech nebylo téměř nic. A když už se v nich něco objevilo, musely se na to stát dlouhé fronty. Všechno se kupovalo na černém trhu. Chleba, boty a šaty z druhé ruky, nádobí... Pomalu se začínalo znovu žít. Když šla maminka nakupovat, brala nás s sebou. Mezi zbožím na černém trhu, tím, co bylo nezbytné k přežití, mezi starými vojenskými uniformami a pytly brambor visely pestrobarevné obrázky vyšité nebo ručně malované na kouscích bílého plátna. Byly úžasné... Idylické krajiny s bílými a černými labutěmi nebo statnými jeleny, obrovské kytice v břichatých nádobách, hubičkující se modrooké děti, kočky, pejsci...  To by bylo štěstí mít takový obraz doma! Ale mamince na to nikdy nezbyly peníze...

Vyrostli jsme, a ve škole nás chytří lidé učili, že takové obrázky jsou měšťácké umění a museli jsme jím jako budoucí stavitelé komunismu opovrhovat. Když jsem studoval na vysoké škole, říkalo se tomu už cizím slovem ’kýč‘, a museli jsme jím zase opovrhovat, tentokrát jako ’vysocí umělci‘.

Minula doba pionýrů s rudými šátky a minula také touha dobýt světový umělecký Olymp. Z dětství nám zůstaly vzpomínky na starostlivé maminky a ustarané tatínky, na jejich svět neuskutečněných tužeb po idylickém životě pro jejich modrooké, zelenooké, černooké a hnědooké děti...