Narodil jsem se o půl hodiny později než
můj bratr Viktor, v létě roku 1945 v Čeljabinsku, kam se dostala naše židovská
rodina utíkající před hitlerovskou armádou.
Čeljabinsk leží na hranici Evropy a Asie, za ní je už Sibiř.
Jsem synem obyčejných lidí, a proto je
zvláštní, že jsem už od nejútlejšího dětství maloval.
Z mých dětských fotografií se na mě dívá
docela sympatický chlapec, ale bez jakýchkoliv známek oduševnělosti.
Možná že se tyto příznaky neobjevily ani
později, nicméně celý život kreslím a maluji. Když mi bylo 24 let, dokončil
jsem studium architektury. V 45 letech jsem se zdárně zbavil mánie velikášství,
spojené s touto krásnou profesí. Od té doby žiji výhradně malířstvím. Rodiče,
kteří byli pyšní, že jsem architekt, již zemřeli, a tak není, kdo by mě huboval
kvůli mému současnému nejistému povolání.
Jako chlapec jsem vnímal umělecká díla v
muzeích a galeriích jako přírodní jevy, jako den a noc, slunce a měsíc, jako
stromy, skály či písek v dlaních.
Zdá se, jako by během uplynulých století
byly už všechny nejkrásnější obrazy namalovány. Přesto se rodí další a další
podivíni, kteří se snaží nesměle vyšplhat na nedostižné výšiny umění.
Nyní, ve vzácných chvílích tvůrčích
úspěchů, se dívám na to, co jsem v té době namaloval, jako okouzlený divák
prohlížející si poprvé dílo neznámého umělce. A pokud existuje ješitnost
umělce, je tu zároveň s ní také ješitnost diváka, který si jen pro sebe našel
nového umělce,
Moje obrazy žijí svým samostatným životem.
Zvláštní náhodou se ocitly v místech, kde žili moji židovští předkové, kteří
prodělali pouť ze střední Evropy na Ukrajinu a Rus. Výstavy v Medzilaborcích,
Prešově, Bratislavě, Vídni, Jičíně a nakonec v Židovském muzeu v Praze nepřímo
potvrzují rodinnou legendu o našich českých kořenech.
Moje vnímání vzduchu, nebe, domů a lidí v
Česku a na Slovensku - to je pocit poznání a radosti z návratu.
