...jsem tančící dům!

Mám tak trochu ženskou povahu. Když neprožívám žádné stresy, emoce nebo lásku, potřebuji alespoň nějakou vnější změnu. A pokud něco prožívám, potřebuji tu změnu ještě víc. Tak se pořád měním. V porovnání se ženami mám ale úžasnou výhodu. Roste mně knír, plnovous a také nesnadno formovatelný účes (s věkem se problém zmenšil). Jakmile něco z toho naroste, zcela se mi změní tvář. Nepoznávají mě ani příbuzní, ani sousedé, lehce unikám finančním a morálním věřitelům a začínám nový život. Přestěhoval jsem se do Prahy. Při té příležitosti jsem si vymyslel novou tvář. Bez kníru, bez plnovousu, bez romantického kudrnatého účesu. Jen hladce oholený a lehce unavený antický obličej a krátký účes – anglický trávník. Nejenže jsem si to sám vymyslel, vzal jsem také nůžky a sám jsem se ostříhal. Uviděla mě Milada a řekla, že trávník to sice je, ale spíš český než anglický. Tak teď se toulám Prahou, český trávník nahoře, ten zbytek antický.
Prahou mě vodí Milada. V kabelce má vždycky nějaký chlebíček. To si aspoň myslí Honza. Honza není hladový, je ironický. Vůči mámě. A pěkně ironicky ten chlebíček spolkne. S Honzou si teď konkurujeme, kdo ten chlebíček uvidí první. Milado, co máš v kabelce? Na to bude zapotřebí celý stůl. Klíče, časopisy, navštívenky, dopisy, samozřejmě nějaký chlebíček, nebo bonbonek, pak malá lahvička whisky, vzorky šampónu, pozvánka na vernisáž, na křest knížky nebo cédéčka, pozvánka na premiéru, na koncert, na zelené irské pivo… pozvánka, pozvánka, pozvánka. Většinou nechávám bonbonek Honzovi a hrabu se v těch pozvánkách. Milada mě vodí Prahou. Nevodí mě Prahou turistů nebo čestných hostů. Seznamuje mě s Prahou hospůdek, miniaturních galerií, divadélek pro pětadvacet diváků… Netahá mě do mnohopatrových zrcadlových obchodů, vodí mě jen do krámků s nostalgickým zbožím z dětství našich babiček, jen do sekáčů z druhé i třetí ruky, nic nenakupujeme, je to jen cestování časem. Tady chodil na pivo náš dramatik, teď sedí na Hradě, hry už nepíše… možná, až bude v důchodu. A tenhle pán, to je právě ten, co chodíval na pivo s panem dramatikem. Přijel na krátkou návštěvu z Rakouska. Ten hry píše. Třetí jejich kamarád je v Americe. Také občas přijede domů. Do kukaččího hnízda. Milada mě také představuje svým přátelům a známým, kdysi slavným, slavným právě teď, i těm, kdo možná slavní budou! Poslouchám je, vychutnávám jejich vtipy, narážky, myšlenky. Občas na to nestačím, tak se nestydím zeptat, co to znamená, co se tím myslí? Otravuju s tím Miladu.
Dostal jsem dopis od Borise. Z Jeruzaléma. V ruštině. Čtu: „…Milada možet stať ťebe věrnym i chorošim tovaryščem.“ Automaticky to překládám do češtiny:
    tovaryšč
        soudruh
            soutěž
                soucit
                    souznění
                        soustrast
                            soulož
                                soupostel
                                    souvtipy
                                        zase soulož
                                            soubačkory
                                                souúnava
                                                    sousen
Sousen… Ráno se bojím probudit, co když otevřu oči a Praha bude pryč? Ale už slyším první auta. Opatrně otvírám oči. Všechno je v naprostém pořádku, vidím Vltavu, Petřín, zlaté beránky na nebi. V sedmém patře mám větrem učesanou hlavu, dole nějak divně zapleteny nohy z betonu. Jsem v Praze, jsem na nábřeží, jsem Tančící dům.                                                                   Praha, květen 1998