Jen krátká návštěva potěší

Ohlížím se za osudy a díly tří malířů, se kterými mne svedl život v Čechách. Karel Šlenger z Chomutic u Jičína, Karel Valter z Tábora a Vladimír Komárek ze Slané u Semil. V jejich minulosti hledám nápovědu pro svou budoucnost. Jak mohu spojit malířský sen o nekonečném hledání své tvůrčí pravdy s realitou života a osobní zodpovědnost za své blízké? Jak při tom neztratit živý kontakt s divákem, nebýt ani podbízivý, ani povýšený? Pokud bych měl možnost vybrat si, tak si půjčím od Vladimíra Komárka jeho asketický výtvarný projev a schopnost vyprávět o nejjemnějších pohybech nehrdinské lidské duše. Ohlížím se na Karla Šlengra, když cítím, že mi chybí ta opravdová malířská posedlost a osobní zodpovědnost za ty největší etické problémy lidstva.
Chtěl bych mít stejně vrásčitý malířský obličej jako Karel Valter, fascinovaně vzhlížející na krásnou krajinu před ním. Chtěl bych to také postupně dotáhnout, třeba až ve věku devadesáti let, k malování nepředvídatelnému a neopakovatelnému, mít mistrovství malovat jako dítě. Právě Karel Valter se mě na mojí první výstavě v Táboře v roce 1995 zeptal, kolik mi je let. Když uslyšel trošku nafouklé „už je mi padesát“, tak se rozzářil a řekl: „Padesát? Tak pro začátek,“ – podíval se přitom na moje obrazy – „je to perfektní.“ Ten pocit, že teprve začínám, mám i dnes, když už je mi šedesát. Začínám s nejistotou a občasným zoufalstvím, ale prožívám i nadšení z neplánovaných, nepropočítaných malířských objevů, radost ze samotného malování. Protože mám teorii, že opravdoví malíři neumírají, tak kráčím dál pěšinou vedle nich.