A. V. E. Valdštějn

Než jsem začal s malováním na téma Valdštejn, musel jsem v sobě překonat povrchní znalost české historie, odpor k pojetí dějin jako nekonečné války, nechuť k oslavování velkých válečníků. Dokonce samotné jméno Valdštejn znělo pro mé byzantské ucho spíš německy než česky.  Četl jsem texty, prohlížel obrázky a ptal jsem se svých známých z Jičínska, Moravy i Prahy, co si myslí o Valdštejnovi. Odpověděli pohotově, jako by na tu otázku čekali. Ani neupřesnili, o jakého Valdštejna jde. Odpovědi byly naplněny emocemi. Byly buď agresivně negativní, anebo nadšeně pozitivní, jako by šlo o politika žijícího, jehož činy zasahují do našeho života. Byly jednotné v tom, že nebýt Valdštejna, žijeme v jiné Evropě. Také je možné, že do té Evropy, jak si ji představoval Valdštejn, se dostáváme až nyní. Najednou jsem cítil, že vévoda frýdlantský mě vtahuje do svého života tak, jako nás vtahují do svých životů hrdinové shakespearovských vyprávění, my je nesoudíme, ani neobhajujeme, pouze jejich příběhy spoluprožíváme.
A tak během mého, rok a půl trvajícího malířského dobrodružství jsem spolu s Valdštejnem prožil velké drama. Totální osamělost po ztrátě rodičů, snový svět dospívajícího kluka, fenomenální víru ve svoji hvězdu, získání moci blízké moci králů, obrovské stavitelské úsilí ve svém vévodství. To všechno od svých 12 let úplně sám. Měl na to pouze 50 a 1 rok, dokud neuhasla jeho hvězda. Říkají, že jeho kariéra začala zradou. Kdo ví, možná šlo o upřímné přesvědčení. Vyválčil pak svému císaři obrovskou říši. A co vděčnost císaře? Byl jím zákeřně zavražděn bez soudu! Již 370 let po své smrti, zbaven možnosti obhajoby, odolává pomluvám, ani jeho kosti nezůstaly v hrobce, kterou nechal vybudovat v srdci kartuziánského kláštera ve Valdicích. Samotář mezi samotáři. Mrtvý válečník však marně doufal v ochranu kartuziánských služebníků Boha, rovněž bezbranných vůči činům vojáků a politiků.