Boží člověk z Českého ráje (Deníky Bohemia 30. 4. 2005)
Prvnímu májovému dni sluší poezie stejně jako vernisáže výstav. Jedna z nich se uskuteční v gotických prostorách starohradského zámku.
V zámku nedaleko Libáně na Jičínsku se verši Irmy Geisslové, které přednesou Hana Kofránková a František Derfler, otevřou zítra ve 14 hodin brány výstavy malíře Michaila Ščigola.
„Obdivuji ho a mám ho rád jako umělce i jako člověka. Dokonce si myslím, že jedno od druhého u něho nelze oddělit. Mám dojem, že jeho těžké lidské zkoušky a osobní statečnost jsou na druhé straně vynahrazovány přízní v jeho umělecké tvorbě, kde možná někdy hledal útočiště, ale postupem času tu našel stále více radosti a uspokojení z dobrého díla. Dnes už to není český sen kdysi ukrajinského malíře, jehož život dostal náhle evropské rozměry. V Železnici, kde žije i pracuje, je pokračovatelem bohaté tradice zdejších malířů, dalším božím člověkem v Českém ráji,“ hodnotí tohoto umělce Vladimír Burjánek, který mu rovněž zahájí starohradskou výstavu.
Malíř svébytného rukopisu
Michail Ščigol má svůj zvláštní rukopis, který ho odlišuje od ostatních. Sám tvrdí, že v jím užívané technice se střetávají dva živly. „Každý hudebník má svůj tón a můj štětec slouží při tvorbě k něčemu podobnému. Usměrnit nebo povzbudit, dát sem či tam, dát myšlence rytmus i pohyb bez jakéhokoliv násilí,“ zamýšlí se malíř, který na výstavě ve Starých Hradech představí své obrazové cykly Noci v Železnici, Povodňová zátiší, Chorvatská nostalgie, A. V. E. Valdštejn aneb Barokní sny Albrechta Václava Eusebia a Jen krátká návštěva potěší, která prostřednictvím obrazů nabízí nostalgické setkání s Vladimírem Komárkem. Na začátku tohoto cyklu bylo přání Komárkova syna Vladimíra, zda by Michail Ščigol nevzpomněl na otce jedním obrazem pro něho. To loni zvedlo Ščigola z lůžka. V té době měl zdravotní potíže, ovšem vstal a pustil se do práce a Komárek ho uzdravil. „Komárek jako námět nemohl prostě Ščigola pustit a je pravděpodobné i další pokračování. Vzájemná úcta, obdiv, přátelství, pochopení, to všechno se na nás z obrazů dívá,“ dodává Burjánek.
Ščigol tvoří obrazové cykly
Ostatně starohradská výstava je zřetelným důkazem toho, že Michail Ščigol se v posledním období stále více zabývá obrazovými cykly. Noci v Železnici jsou nejstarší a dá se říci, že původně nevznikaly jako soubor děl. Až svým ještě neuzavřeným pokračováním se z nich sta.l cyklus. To Povodňová zátiší byla už zřetelnou reakcí na konkrétní situaci, byť s hlubším pohledem do minulosti.
„První obraz vznikl v roce 1997, po pěti letech přišla katastrofa druhá, která rovněž nezůstala bez odezvy. Michail Ščigol chce malbou ukázat, že člověk poničený živlem zůstává chvíli sám, ale nekapituluje. Ztrácí domov, majetek, blízké, což je pro něho povodeň celosvětová. V tomto místě je i kus osobního prožitku malíře,“ vysvětluje Burjánek. Chorvatský cyklus je prostě ódou na radost a další popisování autorova záměru je zbytečné. A. V. E. Valdštejn je jediným cyklem na této výstavě, který je podle autorových slov dokončený a neměl zatím své pokračování. Valdštejnův patnáctidílný cyklus, který je zobrazením velkého lidského dramatu, vznikl po pečlivé přípravě a studování historie za půldruhého roku. Premiéru měl v barokním chrámu valdické věznice a bylo tak vzpomenuto 370. výročí zavraždění vojevůdce a frýdlantského vévody, jehož rezidenčním městem býval i Jičín.
Michail Ščigol o své práci říká: „Byl bych rád, kdyby to, co maluji, mělo odezvu u lidí. Moje zkušenosti jsou sice velmi osobní, ale na druhou stranu to jsou obecné prožitky lidské, které své příznivce nacházejí.“ Zahledět do malířova světa se můžete v zámku ve Starých Hradech do 16. června a výstava je otevřena denně od 9 do 17 hodin.
Prvnímu májovému dni sluší poezie stejně jako vernisáže výstav. Jedna z nich se uskuteční v gotických prostorách starohradského zámku.
V zámku nedaleko Libáně na Jičínsku se verši Irmy Geisslové, které přednesou Hana Kofránková a František Derfler, otevřou zítra ve 14 hodin brány výstavy malíře Michaila Ščigola.
„Obdivuji ho a mám ho rád jako umělce i jako člověka. Dokonce si myslím, že jedno od druhého u něho nelze oddělit. Mám dojem, že jeho těžké lidské zkoušky a osobní statečnost jsou na druhé straně vynahrazovány přízní v jeho umělecké tvorbě, kde možná někdy hledal útočiště, ale postupem času tu našel stále více radosti a uspokojení z dobrého díla. Dnes už to není český sen kdysi ukrajinského malíře, jehož život dostal náhle evropské rozměry. V Železnici, kde žije i pracuje, je pokračovatelem bohaté tradice zdejších malířů, dalším božím člověkem v Českém ráji,“ hodnotí tohoto umělce Vladimír Burjánek, který mu rovněž zahájí starohradskou výstavu.
Malíř svébytného rukopisu
Michail Ščigol má svůj zvláštní rukopis, který ho odlišuje od ostatních. Sám tvrdí, že v jím užívané technice se střetávají dva živly. „Každý hudebník má svůj tón a můj štětec slouží při tvorbě k něčemu podobnému. Usměrnit nebo povzbudit, dát sem či tam, dát myšlence rytmus i pohyb bez jakéhokoliv násilí,“ zamýšlí se malíř, který na výstavě ve Starých Hradech představí své obrazové cykly Noci v Železnici, Povodňová zátiší, Chorvatská nostalgie, A. V. E. Valdštejn aneb Barokní sny Albrechta Václava Eusebia a Jen krátká návštěva potěší, která prostřednictvím obrazů nabízí nostalgické setkání s Vladimírem Komárkem. Na začátku tohoto cyklu bylo přání Komárkova syna Vladimíra, zda by Michail Ščigol nevzpomněl na otce jedním obrazem pro něho. To loni zvedlo Ščigola z lůžka. V té době měl zdravotní potíže, ovšem vstal a pustil se do práce a Komárek ho uzdravil. „Komárek jako námět nemohl prostě Ščigola pustit a je pravděpodobné i další pokračování. Vzájemná úcta, obdiv, přátelství, pochopení, to všechno se na nás z obrazů dívá,“ dodává Burjánek.
Ščigol tvoří obrazové cykly
Ostatně starohradská výstava je zřetelným důkazem toho, že Michail Ščigol se v posledním období stále více zabývá obrazovými cykly. Noci v Železnici jsou nejstarší a dá se říci, že původně nevznikaly jako soubor děl. Až svým ještě neuzavřeným pokračováním se z nich sta.l cyklus. To Povodňová zátiší byla už zřetelnou reakcí na konkrétní situaci, byť s hlubším pohledem do minulosti.
„První obraz vznikl v roce 1997, po pěti letech přišla katastrofa druhá, která rovněž nezůstala bez odezvy. Michail Ščigol chce malbou ukázat, že člověk poničený živlem zůstává chvíli sám, ale nekapituluje. Ztrácí domov, majetek, blízké, což je pro něho povodeň celosvětová. V tomto místě je i kus osobního prožitku malíře,“ vysvětluje Burjánek. Chorvatský cyklus je prostě ódou na radost a další popisování autorova záměru je zbytečné. A. V. E. Valdštejn je jediným cyklem na této výstavě, který je podle autorových slov dokončený a neměl zatím své pokračování. Valdštejnův patnáctidílný cyklus, který je zobrazením velkého lidského dramatu, vznikl po pečlivé přípravě a studování historie za půldruhého roku. Premiéru měl v barokním chrámu valdické věznice a bylo tak vzpomenuto 370. výročí zavraždění vojevůdce a frýdlantského vévody, jehož rezidenčním městem býval i Jičín.
Michail Ščigol o své práci říká: „Byl bych rád, kdyby to, co maluji, mělo odezvu u lidí. Moje zkušenosti jsou sice velmi osobní, ale na druhou stranu to jsou obecné prožitky lidské, které své příznivce nacházejí.“ Zahledět do malířova světa se můžete v zámku ve Starých Hradech do 16. června a výstava je otevřena denně od 9 do 17 hodin.