ras: Ščigol, Valdštejn a také Komárek (Deníky Bohemia 29. 3. 2005)
Místní muzeum zahájilo novou sezonu setkáním dvou pozoruhodných osobností: Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna a Vladimíra Komárka z Nedvězího u Semil. Dva unikátní obrazové cykly vytvořil český malíř Michail Ščigol.
„Tomu, kdo zná Michaila Ščigola od počátků jeho malířského činění, neuniklo, že Mistrovo zalíbení v obrazových cyklech má stále stoupající tendenci a promyšlenější a hlubší vazbu,“ uvedl v úvodu vernisáže znalec Mistrova díla, Mgr. Vladimír Burjánek. A má pravdu, vždyť první cykly Tančící dům a Se Šporkem a Braunem, vystavené mimo jiné ve Starých Hradech a Jičíně, byly ještě některými milovníky výtvarného umění přijímány s rozpaky, ale poslední celky uchvátily, a jak řekl Burjánek: „Ščigol v nich dospěl pravděpodobně k jednomu z vrcholů odvážné a cílevědomé cesty.“
Jestliže v případě Valdštejna hledal malíř velké lidské drama, v Komárkově Poctě jde o poděkování příteli, spojené se smutkem nad jeho odchodem. Ocitujeme ještě jednou Vladimíra Burjánka: „Michail Ščigol je malířem prožitku. Nadevše, jak říká, miluje chvíli, onen zázračný okamžik, kdy se z tvůrce stává prvním divákem. Po překonání všech úskalí tvorby se přiblíží konec. Človek stojí u obrazu, dělá poslední tahy štětcem, cítí, že malíř odchází a vstupuje první divák. Ten zázrak stvoření mu prý vždycky vyrazí dech.“ Valdštejnský cyklus se rodil ve skromném železnickém ateliéru poměrně dlouho.Oproti tomu „pocta“ vznikla spontánně a její zrod byl rychlejší. Burjánek tento fakt vysvětluje tím, že svou roli mohlo hrát vzájemné poznání. Výstava potrvá do 27. dubna a otevřena je denně kromě pondělí.
Místní muzeum zahájilo novou sezonu setkáním dvou pozoruhodných osobností: Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna a Vladimíra Komárka z Nedvězího u Semil. Dva unikátní obrazové cykly vytvořil český malíř Michail Ščigol.
„Tomu, kdo zná Michaila Ščigola od počátků jeho malířského činění, neuniklo, že Mistrovo zalíbení v obrazových cyklech má stále stoupající tendenci a promyšlenější a hlubší vazbu,“ uvedl v úvodu vernisáže znalec Mistrova díla, Mgr. Vladimír Burjánek. A má pravdu, vždyť první cykly Tančící dům a Se Šporkem a Braunem, vystavené mimo jiné ve Starých Hradech a Jičíně, byly ještě některými milovníky výtvarného umění přijímány s rozpaky, ale poslední celky uchvátily, a jak řekl Burjánek: „Ščigol v nich dospěl pravděpodobně k jednomu z vrcholů odvážné a cílevědomé cesty.“
Jestliže v případě Valdštejna hledal malíř velké lidské drama, v Komárkově Poctě jde o poděkování příteli, spojené se smutkem nad jeho odchodem. Ocitujeme ještě jednou Vladimíra Burjánka: „Michail Ščigol je malířem prožitku. Nadevše, jak říká, miluje chvíli, onen zázračný okamžik, kdy se z tvůrce stává prvním divákem. Po překonání všech úskalí tvorby se přiblíží konec. Človek stojí u obrazu, dělá poslední tahy štětcem, cítí, že malíř odchází a vstupuje první divák. Ten zázrak stvoření mu prý vždycky vyrazí dech.“ Valdštejnský cyklus se rodil ve skromném železnickém ateliéru poměrně dlouho.Oproti tomu „pocta“ vznikla spontánně a její zrod byl rychlejší. Burjánek tento fakt vysvětluje tím, že svou roli mohlo hrát vzájemné poznání. Výstava potrvá do 27. dubna a otevřena je denně kromě pondělí.