Vladimír Burjánek: Ščigola komárkovský cyklus uzdravil (Deníky Bohemia 21. 8. 2004)
Před dvanácti roky přišel ukrajinský malíř Michail Ščigol prvně k nám. Nyní už jako český občan žije a pracuje v Železnici na Jičínsku.
Michail Ščigol se začal věnovat malování až po příchodu do Čech. V poslední době se plně zaměřil na obrazové cykly. Po Tančícím domu, Se Šporkem a Braunem a železnických cyklech vystavil počátkem roku nádherný soubor A. V. E. Valdštejn přímo v barokním chrámu valdické věznice, odkud výstava v květnu putovala do parlamentu.
Malíř dost věří na náhodu. Ta mu v životě pomohla už mnohokrát. I tentokrát, když nevěděl, co ještě začne tvořit, oslovil ho syn Vladimíra Komárka s přáním, zda by nemohl jedním svým obrazem vzpomenout na otce.
„Rande jsme odložili“
„Vladimír byl můj veliký přítel, a kdyby v této zemi nebyl, tak bych sem asi vůbec nikdy nepřišel. Ačkoliv na něho vzpomínám stále, neměl bych nikdy odvahu se do takové práce pustit. Až když mladý Vláďa zavolal, s chutí jsem se do toho chtěl pustit. Pak jsem však onemocněl, dostal jsem zánět ledvin, horečky a bylo mi moc zle. Už se mi zdálo, že se brzy sejdu s Vladimírem Komárkem tam nahoře. Udělalo se mi líp a řekl jsem si, že to naše rande ještě chvíli počká. Jako odměnu za tohle strpení jsem začal malovat cyklus, který mne uzdravil. Přinášelo mi to obrovskou radost a potěšení.“
Mohu to potvrdit, především podle tempa, jakým Michail Ščigol v poslední době tvořil komárkovský cyklus. Některá díla mají své názvy jako například: Není kam spěchat nebo Ticho. Na jednom obrázku je Vladimír Komárek se šnekem, na druhém jeho portrét s ptákem na čepici. Obraz s názvem Česká malířská legie znázorňuje Komárka jedoucího na růžovém koníčku a Ščigola, jak třímá českou vlajku úplně nahý.
„To je věrné, když jsem sem přišel, neměl jsem vůbec nic. Tadyhle zase jde slon a já sedím jako mrňavý mahárádža. To symbolizuje Komárkův obličej askety a tělo hromotluka. Takový vlastně byl, malíř něžnosti a ticha. Nevím, kolik obrazů to bude, ale chci je nejdříve ukázat Komárkově ženě Růženě i synům, aby mi řekli své.“
Vladimír byl s námi
To mi prozradil Michail Ščigol, když byl asi v polovině práce na komárkovském cyklu, který je hotov a představuje dvanáct děl. Mistr však nezaručuje, že je to definitivní počet. S určitostí ví, že cyklus pojmenuje příznačně: Jen krátká návštěva potěší ... Podle oné pověstné tabulky u branky Komárkova domu. Obrazy už viděli i synové a paní Růžena Komárková svůj dojem vyjádřila takto: „Já jsem Michailovi povděčná za tuhle práci a obrázky se nám líbí. Čím déle jsme seděli v ateliéru a dívali se na ně, tím jsme byli blaženější a o to hůř se nám odcházelo. Měli jsme totiž uprostřed obrazů dojem, že jsme s naším Vladimírem.“
Železnický malíř už letos žádnou výstavu neplánuje. Dokončuje ateliér a veškeré tvůrčí síly věnoval cyklu, který je nepochybně unikátní vzpomínkou na jeho velikého přítele, od jehož odchodu uplynou v úterý dva roky.
Před dvanácti roky přišel ukrajinský malíř Michail Ščigol prvně k nám. Nyní už jako český občan žije a pracuje v Železnici na Jičínsku.
Michail Ščigol se začal věnovat malování až po příchodu do Čech. V poslední době se plně zaměřil na obrazové cykly. Po Tančícím domu, Se Šporkem a Braunem a železnických cyklech vystavil počátkem roku nádherný soubor A. V. E. Valdštejn přímo v barokním chrámu valdické věznice, odkud výstava v květnu putovala do parlamentu.
Malíř dost věří na náhodu. Ta mu v životě pomohla už mnohokrát. I tentokrát, když nevěděl, co ještě začne tvořit, oslovil ho syn Vladimíra Komárka s přáním, zda by nemohl jedním svým obrazem vzpomenout na otce.
„Rande jsme odložili“
„Vladimír byl můj veliký přítel, a kdyby v této zemi nebyl, tak bych sem asi vůbec nikdy nepřišel. Ačkoliv na něho vzpomínám stále, neměl bych nikdy odvahu se do takové práce pustit. Až když mladý Vláďa zavolal, s chutí jsem se do toho chtěl pustit. Pak jsem však onemocněl, dostal jsem zánět ledvin, horečky a bylo mi moc zle. Už se mi zdálo, že se brzy sejdu s Vladimírem Komárkem tam nahoře. Udělalo se mi líp a řekl jsem si, že to naše rande ještě chvíli počká. Jako odměnu za tohle strpení jsem začal malovat cyklus, který mne uzdravil. Přinášelo mi to obrovskou radost a potěšení.“
Mohu to potvrdit, především podle tempa, jakým Michail Ščigol v poslední době tvořil komárkovský cyklus. Některá díla mají své názvy jako například: Není kam spěchat nebo Ticho. Na jednom obrázku je Vladimír Komárek se šnekem, na druhém jeho portrét s ptákem na čepici. Obraz s názvem Česká malířská legie znázorňuje Komárka jedoucího na růžovém koníčku a Ščigola, jak třímá českou vlajku úplně nahý.
„To je věrné, když jsem sem přišel, neměl jsem vůbec nic. Tadyhle zase jde slon a já sedím jako mrňavý mahárádža. To symbolizuje Komárkův obličej askety a tělo hromotluka. Takový vlastně byl, malíř něžnosti a ticha. Nevím, kolik obrazů to bude, ale chci je nejdříve ukázat Komárkově ženě Růženě i synům, aby mi řekli své.“
Vladimír byl s námi
To mi prozradil Michail Ščigol, když byl asi v polovině práce na komárkovském cyklu, který je hotov a představuje dvanáct děl. Mistr však nezaručuje, že je to definitivní počet. S určitostí ví, že cyklus pojmenuje příznačně: Jen krátká návštěva potěší ... Podle oné pověstné tabulky u branky Komárkova domu. Obrazy už viděli i synové a paní Růžena Komárková svůj dojem vyjádřila takto: „Já jsem Michailovi povděčná za tuhle práci a obrázky se nám líbí. Čím déle jsme seděli v ateliéru a dívali se na ně, tím jsme byli blaženější a o to hůř se nám odcházelo. Měli jsme totiž uprostřed obrazů dojem, že jsme s naším Vladimírem.“
Železnický malíř už letos žádnou výstavu neplánuje. Dokončuje ateliér a veškeré tvůrčí síly věnoval cyklu, který je nepochybně unikátní vzpomínkou na jeho velikého přítele, od jehož odchodu uplynou v úterý dva roky.