Hana Šmidrkalová: Dům plný naděje (Právo – Dům a bydlení
29. 10. 2003)
Nedaleko Jičína leží městečko Železnice. Právě tady našel svůj nový domov pro sebe a pro svého syna Dana malíř Michail Ščigol. Dům, který před čtyřmi lety koupil, byl totálně zdevastovaný, vlastně určený k demolici.
Jenomže původně vystudovaný architekt se nezalekl. Dokázal ocenit kvality a půvab selského empíru, jak označil sloh, ve kterém bylo stavení postaveno v roce 1790 rodinou Řepků.
Malta, cihly, fantazie
Kamenné základy domu s hlubokým sklepem byly příslibem, že postupná rekonstrukce, byť pracná a náročná, zachová ducha starých časů. Dům stojí na opukovém loži, a ačkoli není izolován, přesto vlhkostí netrpí.
Na svažitém pozemku o rozloze 900 m2 se nachází i veliká stodola, z níž Michail buduje galerii. Zároveň stodole záměrně snižuje střechu. Proč? No, přece aby pohodlně viděl na věž místní radnice, kde jsou nádherné hodiny se zlatými rafijemi!
Pískovcové kvádry využili původní stavbaři jen do rohů domu, zdi tvořili z vepřovic. Michail dům pořídil v době, kdy se vepřovice rozsypávaly, střecha byla rozbitá. Postupně vepřovice vyměnil za cihly, avšak pískovcové kvádry v rozích místností ponechal, aby byly vidět. Krovy byly většinou v pořádku, to byla dobrá zpráva, střecha dostala nový kabát.
Venkovní zdi domu zdobí ve výklencích dvě malé sošky, Panna Maria s děťátkem a sv. Jan Nepomucký. Michail dlouho hledal ve starých dokumentech, jak dům původně vypadal, aby co nejvěrněji zachoval jeho podobu.
Severní světlo je bílé
V přízemí domu se nachází prostorný ateliér, jemuž kraluje klavír, kterému Michail říká „bar Petrof“. Otevřený prostor je prosvělený širokým střešním oknem ze severní strany. Přímo nad ateliérem má Michail svou ložnici. Kochá se noční oblohou, současně si i z postele může prohlížet obrazy, zavěšené na stěně v ateliéru, na nichž právě pracuje. Severní světlo má Michail rád, patří prý mezi nejčistší, protože je bílé. V ateliéru je také nádherné funkční secesní umyvadlo, celé modré. Jen se poněkud liší od původních v drobném detailu – je totiž zmodernizované – má dva kohoutky, jeden na teplou a druhý na studenou vodu. Právě v tomto umyvadle se drhnou malířovy štětce.
V podkroví proti ložnici se buduje rozsáhlý pokoj pro Dana, který zatím spává v pokojíku v přízemí u kuchyně.
Michail Ščigol žije v naší zemi už třináct let. Zamilovat se i do zdejší krajiny. Tady, v Železnici, existovaly padesát let (až do loňského roku) lázně pro děti postižené dětskou mozkovou obrnou. Tady naučili Dana chodit.
Městečko Železnice je ovšem velmi důmyslným místem. „Strategickou polohu si tu uvědomil kdysi Albrecht z Valdštejna,“ vypravuje nám hostitel, „který měl evropské myšlení. Všiml si totiž, že se tady křižují cesty tažných ptáků, mířících ze severu na jih, tak tu vybudoval opravdovou dopravní křižovatku i pro lidi.“ V době naší návštěvy dokončoval Michail ucelenou sérii pláten, na nichž zobrazil Valdštejnovu životní pouť.
Přátelé a zázemí
Michail má spoustu přátel mezi českými výtvarníky a sochaři, mnohé obdivuje nejen jako umělce, ale vysoce si cení i jejich lidských hodnot. Přiznává, že mu v začátcích života v naší zemi hodně pomohli. Rád vzpomíná na Vladimíra Komárka, se kterým se dlouhá léta přátelil. „Vlastně jsem sobec, protože mi tady Vladimír chybí, chtěl bych, aby tu byl, ale nemůžu mu vyčítat, že už odešel, musím ten fakt respektovat,“ konstatuje. A myslí si, že Vladimírova tvorba nebyla u nás dostatečně oceněna.
Michail Ščigol maluje silné, temperamentní obrazy. Maluje celý svůj život, léta se jako architekt živil, ale s malováním nikdy nepřestal. Jen se mu prostě začal věnovat naplno. A nelituje. Má rád, když je vidět tah štětcem, když se ten, kdo obraz vnímá, může nechat vést dynamikou malířova výtvarného projevu. Mnohokrát Michail.vystavoval nejen u nás, ale také v zahraničí, některé jeho práce vlastní i Židovské muzeum v Praze. Těší se, že zanedlouho budou jeho obrazy vystaveny i v zámoří.
Rarity z půdy
Kamarádi výtvarníci našemu hostiteli často přinášejí nejrůznější zajímavé věci a věcičky. Prastaré dřevěné sáňky – roháčky jsou důstojným solitérem v ložnici, stejně jako malované truhly, jejichž funkčnost je plně zachována a využívána. Velmi zajímavě vyřešil náš hostitel výplň oken.
Aby se nemusel zabývat venkovními mřížemi, ale přitom mohl dům zabezpečit, vyrobil mu kamarád umělecký kovář speciální jemnou mříž, ukotvenou ve vnitřních prostorech okna, na níž se zavěsil rám s vitráží. Matné sklo ve vitráži je historické, vyrobené v šestnáctém století a bylo určeno k likvidaci po rekonstrukci kostela. Atraktivní okenní „paraván“ nijak nepřekáží ani větrání.
Trámoví v podkroví zachovává majitel důsledně v původní podobě. Žádnou chemií staleté dřevo ošetřovat nechce.
Náš hostitel se těší, až se dům zaskví ve své plné kráse a bude vše přesně tak, jak si sám nakreslil, představil a postupně sám a s pomocí nejbližších přátel – faráře Josefa Kordíka, milovníka umění Miloše Starého a inspirující ženy Olgy Pušové – realizuje. Na nic nepospíchá. Lišácky se usmívá a říká: „Malíř je geniální v devadesáti, takže mám ještě spoustu času.“
29. 10. 2003)
Nedaleko Jičína leží městečko Železnice. Právě tady našel svůj nový domov pro sebe a pro svého syna Dana malíř Michail Ščigol. Dům, který před čtyřmi lety koupil, byl totálně zdevastovaný, vlastně určený k demolici.
Jenomže původně vystudovaný architekt se nezalekl. Dokázal ocenit kvality a půvab selského empíru, jak označil sloh, ve kterém bylo stavení postaveno v roce 1790 rodinou Řepků.
Malta, cihly, fantazie
Kamenné základy domu s hlubokým sklepem byly příslibem, že postupná rekonstrukce, byť pracná a náročná, zachová ducha starých časů. Dům stojí na opukovém loži, a ačkoli není izolován, přesto vlhkostí netrpí.
Na svažitém pozemku o rozloze 900 m2 se nachází i veliká stodola, z níž Michail buduje galerii. Zároveň stodole záměrně snižuje střechu. Proč? No, přece aby pohodlně viděl na věž místní radnice, kde jsou nádherné hodiny se zlatými rafijemi!
Pískovcové kvádry využili původní stavbaři jen do rohů domu, zdi tvořili z vepřovic. Michail dům pořídil v době, kdy se vepřovice rozsypávaly, střecha byla rozbitá. Postupně vepřovice vyměnil za cihly, avšak pískovcové kvádry v rozích místností ponechal, aby byly vidět. Krovy byly většinou v pořádku, to byla dobrá zpráva, střecha dostala nový kabát.
Venkovní zdi domu zdobí ve výklencích dvě malé sošky, Panna Maria s děťátkem a sv. Jan Nepomucký. Michail dlouho hledal ve starých dokumentech, jak dům původně vypadal, aby co nejvěrněji zachoval jeho podobu.
Severní světlo je bílé
V přízemí domu se nachází prostorný ateliér, jemuž kraluje klavír, kterému Michail říká „bar Petrof“. Otevřený prostor je prosvělený širokým střešním oknem ze severní strany. Přímo nad ateliérem má Michail svou ložnici. Kochá se noční oblohou, současně si i z postele může prohlížet obrazy, zavěšené na stěně v ateliéru, na nichž právě pracuje. Severní světlo má Michail rád, patří prý mezi nejčistší, protože je bílé. V ateliéru je také nádherné funkční secesní umyvadlo, celé modré. Jen se poněkud liší od původních v drobném detailu – je totiž zmodernizované – má dva kohoutky, jeden na teplou a druhý na studenou vodu. Právě v tomto umyvadle se drhnou malířovy štětce.
V podkroví proti ložnici se buduje rozsáhlý pokoj pro Dana, který zatím spává v pokojíku v přízemí u kuchyně.
Michail Ščigol žije v naší zemi už třináct let. Zamilovat se i do zdejší krajiny. Tady, v Železnici, existovaly padesát let (až do loňského roku) lázně pro děti postižené dětskou mozkovou obrnou. Tady naučili Dana chodit.
Městečko Železnice je ovšem velmi důmyslným místem. „Strategickou polohu si tu uvědomil kdysi Albrecht z Valdštejna,“ vypravuje nám hostitel, „který měl evropské myšlení. Všiml si totiž, že se tady křižují cesty tažných ptáků, mířících ze severu na jih, tak tu vybudoval opravdovou dopravní křižovatku i pro lidi.“ V době naší návštěvy dokončoval Michail ucelenou sérii pláten, na nichž zobrazil Valdštejnovu životní pouť.
Přátelé a zázemí
Michail má spoustu přátel mezi českými výtvarníky a sochaři, mnohé obdivuje nejen jako umělce, ale vysoce si cení i jejich lidských hodnot. Přiznává, že mu v začátcích života v naší zemi hodně pomohli. Rád vzpomíná na Vladimíra Komárka, se kterým se dlouhá léta přátelil. „Vlastně jsem sobec, protože mi tady Vladimír chybí, chtěl bych, aby tu byl, ale nemůžu mu vyčítat, že už odešel, musím ten fakt respektovat,“ konstatuje. A myslí si, že Vladimírova tvorba nebyla u nás dostatečně oceněna.
Michail Ščigol maluje silné, temperamentní obrazy. Maluje celý svůj život, léta se jako architekt živil, ale s malováním nikdy nepřestal. Jen se mu prostě začal věnovat naplno. A nelituje. Má rád, když je vidět tah štětcem, když se ten, kdo obraz vnímá, může nechat vést dynamikou malířova výtvarného projevu. Mnohokrát Michail.vystavoval nejen u nás, ale také v zahraničí, některé jeho práce vlastní i Židovské muzeum v Praze. Těší se, že zanedlouho budou jeho obrazy vystaveny i v zámoří.
Rarity z půdy
Kamarádi výtvarníci našemu hostiteli často přinášejí nejrůznější zajímavé věci a věcičky. Prastaré dřevěné sáňky – roháčky jsou důstojným solitérem v ložnici, stejně jako malované truhly, jejichž funkčnost je plně zachována a využívána. Velmi zajímavě vyřešil náš hostitel výplň oken.
Aby se nemusel zabývat venkovními mřížemi, ale přitom mohl dům zabezpečit, vyrobil mu kamarád umělecký kovář speciální jemnou mříž, ukotvenou ve vnitřních prostorech okna, na níž se zavěsil rám s vitráží. Matné sklo ve vitráži je historické, vyrobené v šestnáctém století a bylo určeno k likvidaci po rekonstrukci kostela. Atraktivní okenní „paraván“ nijak nepřekáží ani větrání.
Trámoví v podkroví zachovává majitel důsledně v původní podobě. Žádnou chemií staleté dřevo ošetřovat nechce.
Náš hostitel se těší, až se dům zaskví ve své plné kráse a bude vše přesně tak, jak si sám nakreslil, představil a postupně sám a s pomocí nejbližších přátel – faráře Josefa Kordíka, milovníka umění Miloše Starého a inspirující ženy Olgy Pušové – realizuje. Na nic nepospíchá. Lišácky se usmívá a říká: „Malíř je geniální v devadesáti, takže mám ještě spoustu času.“