Radovan Sál: Michail Ščigol se Šporkem a Braunem (Noviny Jičínska 27. 4. 2002)
Každé setkání s malířem Michailem Ščigolem je svátkem. Má o čem mluvit a jeho ruským akcentem nepatrně poznamenaná čeština plyne příjemně jako pohlazení.
Jaké bylo vaše první setkání s Kuksem?
V Čechách žiji dvanáct let. Z toho osm jsem posedlý Kuksem. A to je doslova posedlost, která člověka chytne a už nepustí. Předpokládám, že tak to bude až do smrti. Někdy v roce 1993 mě pár kamarádů z Hradce Králové pozvalo na cestu, která končila právě na Kuksu. Ohromilo mne to, co zůstalo z celého komplexu, a hlavně kolik jeho tvůrci již za života jedné generace dokázali vytvořit. Od hraběte Šporka jako ústřední postavy, přes italského architekta, sochaře Brauna a další a další lidi. Podle mne spolupráce, která navíc trvala více než třicet let, je něco obdivuhodného. Šlo o vzácné pouto, spolutvorbu Šporka a Brauna. Myšlenky i duši hraběte dovedl s použitím nadání snad od Boha umělec Braun ztvárnit v kameni. Duch baroka, svoboda, uvolnění, život a pohyb.
Když jste se seznámil s jejich odkazem, nechtěl jste dokázat, že i vy máte co říci? Dokázat hraběti, že umíte?
Ne, to ne. Já nejsem soutěživý typ. Ale ta posedlost tehdejších lidí mě nějakým způsobem nakazila. To je taková dobrá nákaza, která tam v ovzduší určitě existuje. Kdo přijede do Kuksu a má otevřené srdce, určitě se nakazí a potom dělá „hlouposti“, z kterých možná vyjde něco úžasného.
Z té, jak říkáte nákazy, vzniklo i vaše první dílo, vážící se ke Kuksu, již před rokem ve Starých Hradech vystavený triptych?
Z první návštěvy se stala každoroční jarní tradice. Ale asi pět let trvalo, než ve mně uzrálo to, co jsem nakonec namaloval. Prvotní oslovení Kuksem jsem doplnil studiem, přečetl jsem velké množství knih a pochopil, že barokní tvůrci byli vlastně zcela normální živoucí tvorové. Dobře znali lásku, legraci i neúspěch. Nebyly to modly, ke kterým musíme pouze vzhlížet a nesmíme si dovolit vtipkovat. Dostal jsem se do stadia, kdy jsem je začal brát jako své kamarády, a v okamžiku rozhodnutí něco namaloval, udělal jsem to až trochu úsměvným způsobem. Maluji, jako kdyby se otevřely dveře, vešel Špork a řekl: „Michaile, ukaž, co jsi to vytvořil!“ Vymyslel jsem jakési putování v čase. Mýtus, trošku fantastický, o tom, jak já putuji v čase a tvořím v Braunově době.
Takže takový poutník Ahasver?
Ano, a to putování mi dovolilo pochopit více jejich lidskou stránku a umožnilo mi být úsměvný, ale stále nadšený velkým dílem.
Tohle by měli diváci hledat ve vaší tvorbě inspirované Kuksem?
Měli by také putovat časem a pochopit, že na mých obrazech nejde o nějakou ikonu, modlu, jde o živé lidi. Svou prací vyprávím o tvorbě, o uvolněné době. Stále vidím baroko jako dobu plnou života, jako divadelní představení. Myslím, že celý Kuks – jak byl Šporkem zamýšlen a za jeho života existoval – bylo něco, co by dnes možná někdo nazval tím hrozným slovem Disneyland. Šlo o prostor naplněný kulturou, divadlem, sochami, knihami, hudbou. Lidem, kteří tam přijeli, nezbyla vteřina na nudu. Stále byli součástí nějakého dění, soutěží, her, cestování, zábavy. Přes tento charakter nezapomněl hrabě ani na místa vhodná pro klid a meditaci.
Jaká díla budete v Galerii F. A. Sporcka v Hospitalu na Kuksu vystavovat?
Výstava má název Se Šporkem a Braunem. To znamená, že s nimi se procházíme, vtipkujeme, přemýšlíme. Bude obsahovat tři cykly. Prvním je triptych s názvem Šporkovi a Braunovi a jim je věnován. Druhá část obsahuje několik dvojportrétů hraběte a jeho sochaře. Bohužel, nenašel jsem žádný Braunův portrét. Nevím, zda existuje či ne. A tak jsem ho vytvořil podle svých představ. Třetí částí vystavovaných prací je kolekce obrazů spíše intimního charakteru z prostředí mého bydliště, nazvaná Noci v Železnici.
Všechna díla, která spatří návštěvníci vaší výstavy, jsou namalována přímo pro Kuks?
Ano, všechna, včetně těch, která jsem vloni vystavoval ve Starých Hradech.
Zdá se mi, že ve vaší tvorbě nacházím některé shodné rysy s Chagallem.
To nejste první, ale vždy říkám, že nechci být druhým Chagallem, ale prvním Ščigolem. V naší rodině jsem nejlepší malíř, protože nikdo jiný nemaluje.
Díla, která budou na prvního máje poprvé představena veřejnosti, znamenají konec „kuksovské etapy“ vaší tvorby?
V žádném případě. Je ještě hodně námětů, které bych chtěl ztvárnit. Ale tady nejde o samotný Kuks, o krajinu. Jde mi o duši lidí, kteří tam tvořili, o osobnosti. Je to nesmírně složité. Když čtu knihy o hraběti a jeden autor ve Šporkovi vidí téměř boha a druhý ho takřka zatracuje, tak si uvědomuji, že jde o člověka, o kterém se dá mluvit, přemýšlet a tvořit stejně jako o každém z nás. Máme v sobě dobro, zlo, neustále se pohybujeme na šikmé ploše. A pokud chceme ve svém nitru udržet to nejlepší, co v sobě máme, musíme si dávat velký pozor.
Tvoříte rychle, nebo jde o dlouhý proces?
To lze těžko říci. Připravenou kolekci jsem vytvářel osm let. Obraz musí nejprve nějakým způsobem dozrát a pak to jde již relativně rychle. Čas tvorby se neměří hodinami pro obyčejný život. Pokud obraz mám v sobě, pak stačí třeba týden. A když nemám, pak se mohu trápit třeba rok a výsledek je k ničemu.
Někteří umělci se k vytvořenému obrazu vracejí, chtějí ho zlepšit, předělávají ho.
Snažím se nevracet se. Když něco namaluji a pak se mi to nelíbí, tak obraz nechám a namaluji nové plátno se stejným námětem. Existuje totiž nebezpečí, že když ho předělám a výsledek bude dobrý, rychle zapomenu, že jsem předtím udělal špatný obraz, a zpychnu. To špatné by mělo zůstat a upozorňovat, že nejsme dokonalí. A když už se něco povede, tak jde spíš o zázrak než o něco, co v sobě máme jako jistotu.
Výstava obrazů Michaila Ščigola nazvaná Se Šporkem a Braunem bude otevřena slavnostní vernisáží 1. května ve 14 hodin v Galerii F. A. Sporcka na Kuksu. V doprovodném programu vystoupí s ukázkami barokního divadla Zuzana Milková (violoncello, zpěv a step), Stanislav Bohadlo (loutna) a Michaela Novozámská (autorská píseň). Výstava potrvá do 26. května, otevřeno je denně kromě pondělí od 10 do 17 hodin.
Každé setkání s malířem Michailem Ščigolem je svátkem. Má o čem mluvit a jeho ruským akcentem nepatrně poznamenaná čeština plyne příjemně jako pohlazení.
Jaké bylo vaše první setkání s Kuksem?
V Čechách žiji dvanáct let. Z toho osm jsem posedlý Kuksem. A to je doslova posedlost, která člověka chytne a už nepustí. Předpokládám, že tak to bude až do smrti. Někdy v roce 1993 mě pár kamarádů z Hradce Králové pozvalo na cestu, která končila právě na Kuksu. Ohromilo mne to, co zůstalo z celého komplexu, a hlavně kolik jeho tvůrci již za života jedné generace dokázali vytvořit. Od hraběte Šporka jako ústřední postavy, přes italského architekta, sochaře Brauna a další a další lidi. Podle mne spolupráce, která navíc trvala více než třicet let, je něco obdivuhodného. Šlo o vzácné pouto, spolutvorbu Šporka a Brauna. Myšlenky i duši hraběte dovedl s použitím nadání snad od Boha umělec Braun ztvárnit v kameni. Duch baroka, svoboda, uvolnění, život a pohyb.
Když jste se seznámil s jejich odkazem, nechtěl jste dokázat, že i vy máte co říci? Dokázat hraběti, že umíte?
Ne, to ne. Já nejsem soutěživý typ. Ale ta posedlost tehdejších lidí mě nějakým způsobem nakazila. To je taková dobrá nákaza, která tam v ovzduší určitě existuje. Kdo přijede do Kuksu a má otevřené srdce, určitě se nakazí a potom dělá „hlouposti“, z kterých možná vyjde něco úžasného.
Z té, jak říkáte nákazy, vzniklo i vaše první dílo, vážící se ke Kuksu, již před rokem ve Starých Hradech vystavený triptych?
Z první návštěvy se stala každoroční jarní tradice. Ale asi pět let trvalo, než ve mně uzrálo to, co jsem nakonec namaloval. Prvotní oslovení Kuksem jsem doplnil studiem, přečetl jsem velké množství knih a pochopil, že barokní tvůrci byli vlastně zcela normální živoucí tvorové. Dobře znali lásku, legraci i neúspěch. Nebyly to modly, ke kterým musíme pouze vzhlížet a nesmíme si dovolit vtipkovat. Dostal jsem se do stadia, kdy jsem je začal brát jako své kamarády, a v okamžiku rozhodnutí něco namaloval, udělal jsem to až trochu úsměvným způsobem. Maluji, jako kdyby se otevřely dveře, vešel Špork a řekl: „Michaile, ukaž, co jsi to vytvořil!“ Vymyslel jsem jakési putování v čase. Mýtus, trošku fantastický, o tom, jak já putuji v čase a tvořím v Braunově době.
Takže takový poutník Ahasver?
Ano, a to putování mi dovolilo pochopit více jejich lidskou stránku a umožnilo mi být úsměvný, ale stále nadšený velkým dílem.
Tohle by měli diváci hledat ve vaší tvorbě inspirované Kuksem?
Měli by také putovat časem a pochopit, že na mých obrazech nejde o nějakou ikonu, modlu, jde o živé lidi. Svou prací vyprávím o tvorbě, o uvolněné době. Stále vidím baroko jako dobu plnou života, jako divadelní představení. Myslím, že celý Kuks – jak byl Šporkem zamýšlen a za jeho života existoval – bylo něco, co by dnes možná někdo nazval tím hrozným slovem Disneyland. Šlo o prostor naplněný kulturou, divadlem, sochami, knihami, hudbou. Lidem, kteří tam přijeli, nezbyla vteřina na nudu. Stále byli součástí nějakého dění, soutěží, her, cestování, zábavy. Přes tento charakter nezapomněl hrabě ani na místa vhodná pro klid a meditaci.
Jaká díla budete v Galerii F. A. Sporcka v Hospitalu na Kuksu vystavovat?
Výstava má název Se Šporkem a Braunem. To znamená, že s nimi se procházíme, vtipkujeme, přemýšlíme. Bude obsahovat tři cykly. Prvním je triptych s názvem Šporkovi a Braunovi a jim je věnován. Druhá část obsahuje několik dvojportrétů hraběte a jeho sochaře. Bohužel, nenašel jsem žádný Braunův portrét. Nevím, zda existuje či ne. A tak jsem ho vytvořil podle svých představ. Třetí částí vystavovaných prací je kolekce obrazů spíše intimního charakteru z prostředí mého bydliště, nazvaná Noci v Železnici.
Všechna díla, která spatří návštěvníci vaší výstavy, jsou namalována přímo pro Kuks?
Ano, všechna, včetně těch, která jsem vloni vystavoval ve Starých Hradech.
Zdá se mi, že ve vaší tvorbě nacházím některé shodné rysy s Chagallem.
To nejste první, ale vždy říkám, že nechci být druhým Chagallem, ale prvním Ščigolem. V naší rodině jsem nejlepší malíř, protože nikdo jiný nemaluje.
Díla, která budou na prvního máje poprvé představena veřejnosti, znamenají konec „kuksovské etapy“ vaší tvorby?
V žádném případě. Je ještě hodně námětů, které bych chtěl ztvárnit. Ale tady nejde o samotný Kuks, o krajinu. Jde mi o duši lidí, kteří tam tvořili, o osobnosti. Je to nesmírně složité. Když čtu knihy o hraběti a jeden autor ve Šporkovi vidí téměř boha a druhý ho takřka zatracuje, tak si uvědomuji, že jde o člověka, o kterém se dá mluvit, přemýšlet a tvořit stejně jako o každém z nás. Máme v sobě dobro, zlo, neustále se pohybujeme na šikmé ploše. A pokud chceme ve svém nitru udržet to nejlepší, co v sobě máme, musíme si dávat velký pozor.
Tvoříte rychle, nebo jde o dlouhý proces?
To lze těžko říci. Připravenou kolekci jsem vytvářel osm let. Obraz musí nejprve nějakým způsobem dozrát a pak to jde již relativně rychle. Čas tvorby se neměří hodinami pro obyčejný život. Pokud obraz mám v sobě, pak stačí třeba týden. A když nemám, pak se mohu trápit třeba rok a výsledek je k ničemu.
Někteří umělci se k vytvořenému obrazu vracejí, chtějí ho zlepšit, předělávají ho.
Snažím se nevracet se. Když něco namaluji a pak se mi to nelíbí, tak obraz nechám a namaluji nové plátno se stejným námětem. Existuje totiž nebezpečí, že když ho předělám a výsledek bude dobrý, rychle zapomenu, že jsem předtím udělal špatný obraz, a zpychnu. To špatné by mělo zůstat a upozorňovat, že nejsme dokonalí. A když už se něco povede, tak jde spíš o zázrak než o něco, co v sobě máme jako jistotu.
Výstava obrazů Michaila Ščigola nazvaná Se Šporkem a Braunem bude otevřena slavnostní vernisáží 1. května ve 14 hodin v Galerii F. A. Sporcka na Kuksu. V doprovodném programu vystoupí s ukázkami barokního divadla Zuzana Milková (violoncello, zpěv a step), Stanislav Bohadlo (loutna) a Michaela Novozámská (autorská píseň). Výstava potrvá do 26. května, otevřeno je denně kromě pondělí od 10 do 17 hodin.