Michail Ščigol se Šporkem a Braunem (20. dubna 2002, Jana Hofmanová)
Expozice Michaila Ščigola (1945 Čeljabinsk) v Kuksu je výsledkem jeho rozjímání nad vztahem a zvláštním poutem mezi velkým mecenášem a velkým umělcem, konktrétně dvou výrazných osobností českého baroka – stavitelem unikátního komplexu v Kuksu hrabětem Františkem Antonínem Šporkem a sochařem Matyášem Bernardem Braunem. Zdá se, že tento geniální sochař nalezl ve Šporkovi nejen zadavatele sochařských děl pro Kuks, štědrého mecenáše, ale podle Ščigolova přesvědčení vznikla mezi oběma i blízká duchovní spřízněnost.
S oběma poslední dvě léta jako by Michail Ščigol žil. Určitou dobu v Kuksu bydlel a maloval tu přímo v plenéru, jejich životní osudy se postupně stávaly součástí i jeho osobního životního příběhu.
Obrazový triptych nazvaný Šporkovi a Braunovi je metaforou tvorby a hledání, má silnou emotivní působivost. Noční jezdec je zasažen jako bleskem ohromující vizí, je uměleckým podobenstvím Šporkovy vidiny jeho velkolepého celoživotního plánu – centrální plátno triptychu zachycuje zbytek dochovaného Šporkova špitálu a stranou sedícího Mistra Brauna v oděvu dělného člověka. Z nehybných pískovcových balvanů má tvořit pohyb, vzruch ducha. v oparu mračen se mu už noří tvary jeho budoucích soch.
Žena s dvěma obličeji symbolizuje základní tvůrčí problém – pohled zpět, do minula, hledá pradávné kořeny umělecké tvorby. Její druhá tvář vyjadřuje potřebu tvůrce hledat a vytvářet stále nové. Triptych uzavírá motiv stromu. Je sice poután kořeny k půdě, ale listy na jeho větvích, rozpřažených jako křídla ptáka, jsou symbolem pohybu, letu kupředu. Letící či snad padající lidská postava je výtvarným podobenstvím člověka odhodlaného k činu, poháněného vášní a touhou vzlétnout. Možná ztroskotá, ale zažil ten nádherně opojný pocit, ono ikarovské – letí...
Na rozdíl od vznešeně metaforického triptychu použil Ščigol pro cyklus dvojportrétů Šporka a Brauna jiný tvůrčí klíč, připomínající hravost barokního divadla, osudové pouto spolutvorby bez ohledu na jejich společensky nerovné postavení a povahovou odlišnost. Špork jako jezdec na černém ušlechtilém koni hledí hrdě vzhůru v zaujetí svých vznešených nápadů. Braun na statném bělouši vzhlíží ke Šporkovi, snad s myšlenkou, jaký je ten hrabě krásný blázen! Ohony koní jsou spleteny, tak jako trvalé spojení tvorby obou jezdců – svérázný Don Quijote a Sancho Panza?
Dalším dvojportrétem nahlížíme jakoby klíčovou dírkou do Braunova ateliéru. Špork jako nahý model předvádí svou představu sochy. Obnažuje před sochařem nejen své tělo, ale především nitro. Podobně Braun, vydávající se cele svým uměním, je oblečen jen zčásti. Malíř mu dal proporce některého z jeho kamenných trpaslíků, kteří se v Kuksu nezachovali. Úsměvný výjev naznačuje sotva postřehnutelnou hranici mezi vznešenou pózou a jejím snadným vyústěním až ke komičnosti.
Následující dvojitý portrét představuje udřeného, spícího, zcela odhaleného sochaře, zatímco Špork – jeho protipól – se samolibě zhlíží v zrcadle, zvědav, jak bude on, hrabě Špork, vypadat v očích druhých.
Múza pro dva (Unášení múzou) má ve svém středu statnou, silnou múzu (však musí unést i Šporka i Brauna!). Je symbolem zdatnosti a plodnosti. Rozdílnost povah obou unášených je zřejmá. Braun se múzy, vznášející se nad Kuksem, drží pevně rukama a nohama, zcela nahý. Špork jakoby v ostychu se nechává rovněž unášet, avšak je tu oblečený, nevydává se všanc tak zcela.
Obraz je vyústěním celého obrazového cyklu, metaforickým příběhem samotného jeho autora, symbolem plodného a šťastného propojení umělce a jeho mecenáše. V současnosti, v případě Michaila Ščigola, je mecenášství jiného druhu, jsou jimi všichni jeho přátelé a příznivci jeho umění.
Michail Ščigol je svým životem už pevně zakotven v milované Železnici u Jičína. Nabízí nám teď důvěrný cyklus obrazů o lásce prožité v tomto nevelkém městečku v Českém ráji: Velký sněžný mrak nad Železnicí, snově laděný Měsíc na zahradě, Leonidy (meteority), kde v jejich záři vytušíme i skromný umělcův domek s osvětleným oknem, za nímž se odehrává cosi tajemného, či na jiném plátně mileneckou dvojici se symboly bílého a černého koně. Zachycuje poeticky zrození lásky podobné tiše a zvolna prorůstajícím květinám. Cyklus má název Noci v Železnici.
Cyklem obrazů Se Šporkem a Braunem nás Michail Ščigol znovu přesvědčuje, že je právem nazýván českým malířem, i když na svůj ukrajinský původ nezapomíná. Od svého příchodu z Kyjeva do Čech v r. 1990 vytvořil desítky obrazů, které představil na řadě výstav u nás, v Německu, Rakousku, USA. Jeho obrazy oslovují diváka tím, že podněcují jeho fantazii, obsahují skryté významy a roviny. Jejich inspirací je cit, prožitek, stopy života, co zůstávají v duši.
Metaforičnost, pulzující energie a barevná živelnost jeho malby přitahují až magickou silou. Jeho obrazy nejsou prvoplánové, jsou vzrušující a zneklidňují.
Expozice Michaila Ščigola (1945 Čeljabinsk) v Kuksu je výsledkem jeho rozjímání nad vztahem a zvláštním poutem mezi velkým mecenášem a velkým umělcem, konktrétně dvou výrazných osobností českého baroka – stavitelem unikátního komplexu v Kuksu hrabětem Františkem Antonínem Šporkem a sochařem Matyášem Bernardem Braunem. Zdá se, že tento geniální sochař nalezl ve Šporkovi nejen zadavatele sochařských děl pro Kuks, štědrého mecenáše, ale podle Ščigolova přesvědčení vznikla mezi oběma i blízká duchovní spřízněnost.
S oběma poslední dvě léta jako by Michail Ščigol žil. Určitou dobu v Kuksu bydlel a maloval tu přímo v plenéru, jejich životní osudy se postupně stávaly součástí i jeho osobního životního příběhu.
Obrazový triptych nazvaný Šporkovi a Braunovi je metaforou tvorby a hledání, má silnou emotivní působivost. Noční jezdec je zasažen jako bleskem ohromující vizí, je uměleckým podobenstvím Šporkovy vidiny jeho velkolepého celoživotního plánu – centrální plátno triptychu zachycuje zbytek dochovaného Šporkova špitálu a stranou sedícího Mistra Brauna v oděvu dělného člověka. Z nehybných pískovcových balvanů má tvořit pohyb, vzruch ducha. v oparu mračen se mu už noří tvary jeho budoucích soch.
Žena s dvěma obličeji symbolizuje základní tvůrčí problém – pohled zpět, do minula, hledá pradávné kořeny umělecké tvorby. Její druhá tvář vyjadřuje potřebu tvůrce hledat a vytvářet stále nové. Triptych uzavírá motiv stromu. Je sice poután kořeny k půdě, ale listy na jeho větvích, rozpřažených jako křídla ptáka, jsou symbolem pohybu, letu kupředu. Letící či snad padající lidská postava je výtvarným podobenstvím člověka odhodlaného k činu, poháněného vášní a touhou vzlétnout. Možná ztroskotá, ale zažil ten nádherně opojný pocit, ono ikarovské – letí...
Na rozdíl od vznešeně metaforického triptychu použil Ščigol pro cyklus dvojportrétů Šporka a Brauna jiný tvůrčí klíč, připomínající hravost barokního divadla, osudové pouto spolutvorby bez ohledu na jejich společensky nerovné postavení a povahovou odlišnost. Špork jako jezdec na černém ušlechtilém koni hledí hrdě vzhůru v zaujetí svých vznešených nápadů. Braun na statném bělouši vzhlíží ke Šporkovi, snad s myšlenkou, jaký je ten hrabě krásný blázen! Ohony koní jsou spleteny, tak jako trvalé spojení tvorby obou jezdců – svérázný Don Quijote a Sancho Panza?
Dalším dvojportrétem nahlížíme jakoby klíčovou dírkou do Braunova ateliéru. Špork jako nahý model předvádí svou představu sochy. Obnažuje před sochařem nejen své tělo, ale především nitro. Podobně Braun, vydávající se cele svým uměním, je oblečen jen zčásti. Malíř mu dal proporce některého z jeho kamenných trpaslíků, kteří se v Kuksu nezachovali. Úsměvný výjev naznačuje sotva postřehnutelnou hranici mezi vznešenou pózou a jejím snadným vyústěním až ke komičnosti.
Následující dvojitý portrét představuje udřeného, spícího, zcela odhaleného sochaře, zatímco Špork – jeho protipól – se samolibě zhlíží v zrcadle, zvědav, jak bude on, hrabě Špork, vypadat v očích druhých.
Múza pro dva (Unášení múzou) má ve svém středu statnou, silnou múzu (však musí unést i Šporka i Brauna!). Je symbolem zdatnosti a plodnosti. Rozdílnost povah obou unášených je zřejmá. Braun se múzy, vznášející se nad Kuksem, drží pevně rukama a nohama, zcela nahý. Špork jakoby v ostychu se nechává rovněž unášet, avšak je tu oblečený, nevydává se všanc tak zcela.
Obraz je vyústěním celého obrazového cyklu, metaforickým příběhem samotného jeho autora, symbolem plodného a šťastného propojení umělce a jeho mecenáše. V současnosti, v případě Michaila Ščigola, je mecenášství jiného druhu, jsou jimi všichni jeho přátelé a příznivci jeho umění.
Michail Ščigol je svým životem už pevně zakotven v milované Železnici u Jičína. Nabízí nám teď důvěrný cyklus obrazů o lásce prožité v tomto nevelkém městečku v Českém ráji: Velký sněžný mrak nad Železnicí, snově laděný Měsíc na zahradě, Leonidy (meteority), kde v jejich záři vytušíme i skromný umělcův domek s osvětleným oknem, za nímž se odehrává cosi tajemného, či na jiném plátně mileneckou dvojici se symboly bílého a černého koně. Zachycuje poeticky zrození lásky podobné tiše a zvolna prorůstajícím květinám. Cyklus má název Noci v Železnici.
Cyklem obrazů Se Šporkem a Braunem nás Michail Ščigol znovu přesvědčuje, že je právem nazýván českým malířem, i když na svůj ukrajinský původ nezapomíná. Od svého příchodu z Kyjeva do Čech v r. 1990 vytvořil desítky obrazů, které představil na řadě výstav u nás, v Německu, Rakousku, USA. Jeho obrazy oslovují diváka tím, že podněcují jeho fantazii, obsahují skryté významy a roviny. Jejich inspirací je cit, prožitek, stopy života, co zůstávají v duši.
Metaforičnost, pulzující energie a barevná živelnost jeho malby přitahují až magickou silou. Jeho obrazy nejsou prvoplánové, jsou vzrušující a zneklidňují.