Jana Krejzová: Nekonečný život Michaila Ščigola (Xantipa 2000)
Michail Ščigol říká, že nikdy neměl na nic odvahu, ke všemu ho donutil život. A život ho nutil změnit profesi, vyrovnat se se smrtí mladé manželky a s trvalým postižením syna, opustit svou zemi a začít jinde jako neznámý malíř, udělat si ve dvaačtyřiceti řidičák... Michail Ščigol je drobný éterický muž mluvící měkce česky, a dělá mu očividné potěšení, když se lidé v jeho přítomnosti smějí. Jeho byt je plný obrazů, jezdí starým autem a nemá rád slovo hrdina.
Malíř z donucení
Celý život jsem chtěl být malířem. Malířský život jsem si představoval jako něco úžasného, hezkého a vytouženého. Nikdy jsem však neměl odvahu říct sám sobě, že jsem malíř a mám právo si tak vydělávat peníze. Malíř, básník, spisovatel v Rusku nebo na Ukrajině, odkud pocházím, je něco jiného než výtvarník, spisovatel a básník na Západě. Je to tradičně člověk, který se vyjadřuje nejen za sebe, ale i za jiné. A tím, že má, dá se říci, určitý dar, má obrovskou povinnost mluvit pravdivě. Když uvažuje, jestli má právo jít tou cestou nebo ne, a přitom má rodinu, kterou musí živit, tak musí být o svém daru opravdu přesvědčený. A já nikdy takové přesvědčení neměl. Proto jsem pracoval celý život jako architekt a bavilo mě to. Mám na mysli ten první život. Já mám totiž několik životů – tak ten první celý. Byl to docela povedený život. Tak jak se říká o tenistech, že jsou v první desítce ATP šestí, pátí, druzí, já o sobě skromně říkám, že jsem byl na Ukrajině devátým architektem v první desítce.
Pak se stalo, že mi v roce 1988 zemřela manželka, Danečkova maminka, a já zůstal s Danečkem sám. Byl v té době tak nemocný, že musel být pořád doma a někdo musel být s ním. Nemohl jsem chodit do práce. Architektura není jen přemýšlení, kreslení, modelování, ale z padesáti až sedmdesáti procent komunikace s lidmi. Musíte je vést, přesvědčovat, a pak ještě kontrolovat stavbu. Nemohl jsem se prostě věnovat architektuře fyzicky. Zůstala mi jen malba. Byl jsem k tomu donucen. Dá se říct, že jsem byl donucen k tomu, o čem jsem snil celý život. Je to paradoxní, ale je to tak.
První výstava v Československu
Prvních šest let po narození Danečka jsme s ním jezdili po celém tehdejším Sovětském svazu. Každý nám sliboval zázrak, ale žádný zázrak se nestal, žádného dobrého lékaře jsme nenašli. A pak se nám povedlo najít cestu do Československa. Přijeli jsme do lázní Železnice u Jičína v březnu 1990. Byli jsme tam čtyři měsíce a Daneček se hodně zlepšil. Během té doby jsem maloval a na konci pobytu jsem z toho udělal první výstavu v Československu a první výstavu v zahraničí vůbec a první výstavu po šestnáctileté přestávce. Měl jsem totiž dvě výstavy v Kyjevě v letech 1970 – 1974. První trvala jeden den a potom byla zakázána. Přišel jeden pán z ministerstva kultury a řekl, že „to se nesmí“, a tak to zavřeli. Druhá výstava trvala déle – dva dny, než ten pán dorazil. Nevím, jestli to byl tentýž pán, to není podstatné, protože perfektně vyškolení byli všichni. Stačilo, aby obrazy jen omrkli, a hned věděli, že to není socialistický realismus. Měli na to čich. A byla to pravda.
Maluji, tedy jsem
Nejsem insitní malíř nebo autodidakt, nemám malířskou akademii, ale akademii architektury, to je také vzdělání. Ovšem myslím si, že způsobem, jakým to dělám, mám k autodidaktům blízko – ne kvůli malbě, kresbě nebo pochopení barvy, ale proto, že pokaždé, když maluji, musím mít v sobě něco prožitého. Většinou jde o prožitek staršího data. Mým tématem je život, nebo spíš stopy života, co zůstávají v duši. V podstatě je to život vnitřní, který je pro každého člověka víc skutečný než ten vnější, protože zvnějšku vypadá každý trochu jinak, než jaký je uvnitř. V poslední době vidím nějak moc svých fotografií, občas jsem v televizi – a já na to koukám a nemůžu se poznat. Někdy vypadám tak sebevědomě, že se až děsím. Říkám si, co to je za protivného člověka? Co si o sobě myslí? Vůbec to nejsem já. Zkrátka, maluji to, co prožívám, ale není to chronologické a v žádném případě objektivní. Nejde mi o objektivní hodnocení života. Snažím se pochopit, co se děje se mnou, co se děje s těmi, které mám rád, a proč to prožívám. Nemám vypracovaný nějaký filosofický systém. Prostě snažím se být otevřený, když maluju. Občas se stane menší zázrak. Přijde za mnou člověk a ptá se mě, jak je možné, že prožil to, co já. Tím, že prožívám obyčejné věci, nejsem zvláštní, nejsem hrdina ani cvok, najdu cestu k podobnému člověku.
V Česku je divák hrozně citlivý – a hrozně chudý, a je to nějakým způsobem spojeno, protože divák, který přijde na výstavu, vůbec neuvažuje o tom, že si může koupit obraz, nemá na to. Přijde na výstavu jedině kvůli tomu prožitku vnímání, stejně jako když jde na koncert. Moje obrazy kupují mí přátelé. Buďto jsme byli přátelé už předtím, a když si koupí můj obraz, já prožiju další měsíc nebo dva a namaluju další obraz. Nebo ho koupí neznámý člověk a to znamená, že to je přítel mé malby, a pak ho automaticky dám do seznamu svých přátel. V podstatě znám téměř každého majitele mých obrazů. Existuje i pár sběratelů jejich obrazů, ale stejně – já mám sbírku největší.
Svoboda projevu – konečně!?
Když jsme ještě na Ukrajině malovali, myslím nekonformní malíře, tak nám šlo o svobodu projevu a svobodu vůbec. Malovali jsme dvacet let, někteří čtyřicet, a pořád nám šlo o svobodu. Pak jsme ji dostali – a snad i nezaslouženě. Teď nám nejde o svobodu, ale o přežití, protože tržní filosofie života nejde dohromady s uměním. Umění a trh se nedají spojit. Máme svobodu, o svobodu nám už nejde, jde nám o život. Většina umělců své peníze těžko vydělává. Je to věčná nejistota. Většinou musejí pracovat ještě jinak. Navíc se ukázalo, že když už člověk svobodu má, neví, co říct. Takových výtvarníků je taky dost. Mají svobodu, mají možnost něco říct – a najednou nic. Nikdo za to nemůže, žádný tajemník strany. Takovým způsobem taky zmizí výtvarník.
Občan zeměkoule
Nejsem člověk, který má odvahu rozhodovat o svém životě. Já prostě ten život žiju. On vybral za mě a vybral dobře. Jsem spokojen, žiju teď v Praze a dokonce mám dojem, že žiju na zeměkouli. Asi právě proto, že dnes mám svobodu žít kdekoliv, tak ani neuvažuju, že bych žil jinde. Hodně jsem o tom na Ukrajině přemýšlel. Chtěl jsem se odstěhovat do Ameriky, když mi bylo jednadvacet. Nevím, jestli toho mám litovat, byl by to jiný život. Nedávno jsem byl ve svých 53 letech poprvé v Americe – v té vytoužené Americe, kam jsem se chtěl přestěhovat, když jsem byl mladý. A byl jsem moc zklamaný. Nebylo to takové, jak jsem si představoval. Bylo to jasné: přijel jsem tam a měl za sebou prožitý život. Viděl jsem a chápal, že pokud tady budu bydlet, bude to nový, zcela jiný život, a já budu nucen začít úplně znova. Na to už nemám. Myslím, že nyní patřím k centru Evropy, a je mi tady fajn. Můžu být trošku líný, nikam nespěchat, a myslím, že mám před sebou další život – ten druhý nebo třetí, a ten život je nekonečný. Nic mi neříká, že život v sedmdesáti, devadesáti končí. Takové přesvědčení nemám. Mám pocit, že jsem nesmrtelný. Občas něco bolí, za holkama už tak neutíkám, jak bych chtěl. A stejně mám ten pocit jako v dětství, že život je nekonečný, a to i přesto, že většina mých přátel už zemřela. Možná je to tím, že jsem měl kamarády a přátele vždycky starší. Mám rád starší lidi, nemám rád své vrstevníky. I dnes se mi zdají nedozrálí, něco jim chybí. Netýká se to žen. Ženy dozrávají mnohem dřív a možná, že v sobě mají tu zralost už jako holčičky.
Kamarádi
Kamaráda si musíte vybrat, nenechat to náhodě. Vědomě s otevřenýma očima a otevřeným mozkem. Ten správný přítel nepřijde náhodou. Musíš ho hledat, najít. A když ho najdeš, musíš ho ještě přesvědčit, že jsi taky jeho kamarád – a to je práce, nejde to samo. Musíš o tom přemýšlet, jak na to něčím ho okouzlit, získat. Já mám tady v Čechách dost takových přátel a jeden z nejúžasnějších je Vladimír Komárek, který je zase starší. On mi řekl, to bylo naše první, nebo druhé setkání: Michale, jsme výtvarníci, snad si nebudeme vykat, říkej mi Vladimíre, a já už mu Vladimíre říkal předtím v duchu.
Ženy
Ženy mám moc rád. Byl jsem zamilován nesčetněkrát a s výjimkou mé první manželky jsme se obvykle rozešli v dobrém. Většinu žen, které jsem měl rád, mám rád dodnes. Myslím, že mám v sobě dost lásky a nemusím říkat, teď miluju tu a tu předtím už ne. To je jiná láska, ta zůstává a nemizí. Asi nejvíc jsem měl rád svou druhou manželku, Danečkovu maminku.
Vždycky, když mám rád nějakou ženu, kontroluji v sobě ten mužský vlastnický instinkt. Chtěl bych někoho vlastnit, bylo by to hezké, ale nemám na to právo. Když máš někoho rád, musíš ho mít rád jako osobnost, musíš tolerovat jeho vnitřní svobodu a do určité míry i svobodu pohybu v konkrétním životě. Pochopitelně je na tom druhém nezneužít to, což je velice těžké, stejně jako když potkáš hodného člověka, tak jsi ve velkém pokušení od toho hodného člověka dostávat víc a víc, a nedávat mu nic zpátky, protože on tě nenutí, nebere to jako obchod.
Ženy vůbec, to je obrovské téma – ženy a muži. O mně se říká, že jsem tiskový mluvčí feministického hnutí. Zastávám názor, že my muži jsme primitivní, neschopní pochopit svět v jeho složitosti, a vždycky musíme definovat, že něco je tak, nebo onak. Žena na rozdíl od nás je schopna vidět svět dohromady v jeho složitosti. Nejvíc jsem ten rozdíl pochopil, když jsem zůstal sám s Danečkem, a najednou viděl, že na tu výchovu dětí, ne jako systém, ale na to soužití, na ten život, prostě muž nemá. Já se moc snažím, ale něco v sobě zkrátka nemám. Vzpomínám si na vztah mezi Danečkem a jeho maminkou. To bylo úplně jiné než se mnou – taková důvěra od začátku, takové pochopení, a přitom Daneček neslyšel, bylo to vyloženě citové. Ta pupeční šňůra zůstává opravdu na celý život.
Svět postižených
Když chci Danečka přesvědčit, že jsem zoufalý z jeho činů, tak začínám brečet a on se lekne. Pochopitelně, že nebrečím, jenom tak předvádím, že jsem smutný. On jako hluché dítě je nesmírně citlivý na výraz obličeje a na mimiku. Jinak Daneček je na mě hodný, občas. Má v sobě svůj vnitřní harmonický svět a svou radost ze života. Je postižený, má mozkovou obrnu, je hluchý, ale pořád se probouzí ráno v šest hodin, to znamená, že ho stále baví svět. Já ráno otevřu oko a koukám, už je čas vstát, ale nechce se mi, protože mě nic dobrého nečeká. Daneček mě nenechá spát, přijde mě vzbudit, a tak chodím, ještě mám zavřené oči a začínám mu něco chystat. Je to zvláštní – vykonáváte domácí práce a máte pocit, že děláte něco užitečného. Máte v sobě takový klid, když to děláte pro dítě. Vaříte, perete, uklízíte a donekonečna něco děláte a máte čisté svědomí, že to je pro někoho důležité. Svět postižených pozoruji už sedmnáct let, co mám Danečka. Jezdím pořád po ústavech a nemocnicích a vidím, že postižené děti mají ze života větší radost než zdraví lidé. Vůbec je nenapadne vzít pušku a zabít jiného postiženého, kdežto zdravý to klidně udělá. Jeden zdravý urostlý krásný chlap klidně zabije druhého, stejně zdravého a krásného, urostlého chlapa jen kvůli tomu, že nějaký jiný člověk řekl, že musí – kvůli politice, náboženství. A děje se to pořád i v centru Evropy. Když na to koukáš, radost z toho nemáš. Rád utečeš do domova, kde bydlí postižený a kde neteče krev kvůli nesmyslům. A možná v budoucnu ten náš svět dospěje k tomu, že všichni budeme nějakým způsobem postižení. Bude to harmonický svět postižených lidí.
Smích jako prostředek k překonání (tvůrčí) krize
Když jsem byl mladý, tak jsem z toho byl zoufalý. Když mi to nešlo, měl jsem pocit, že je konec, že i ten malý dar, co jsem měl, mi vzali, odoperovali, že už ho nemám. Nevím, kde ho mám, ale někde je. Není v mozku, ani tam, kde mají muži hrozně důležité věci. Maluju víc než třicet let, a vždycky se to vrátilo. Podstatné je, že když se to vrátí, musíš být v ateliéru a něco dělat. Dokonce právě z pocitu nenávratně ztraceného daru, totální neschopnosti malovat, vyšla jedna z mých nejlepších věcí. Cyklus sedmnácti temperových černobílých obrázků mého malířského soukromí. Začalo to v období ztracené schopnosti malovat a vůbec tvořit. Byl jsem v ateliéru a byl jsem zoufalý. Říkal jsem si, jak je možné, že nemám odvahu udělat na to bílé plátno ani čáru. Tak to bolelo, že jsem se rozhodl, že nikam nepůjdu a zkusím ten děsivý pocit, tu zoufalost a trápení nějakým způsobem namalovat. Použil jsem temperu, rychle schne, nemusel jsem dlouho čekat. Namaloval jsem jeden obraz, druhý, třetí a pak mě to začlo bavit – ta malířská otevřenost, uznání své neschopnosti jako před soudem. Začal jsem z toho mít zvláštní radost, podobnou, jakou má člověk, když slyší něco z černého humoru. Neměl by z toho mít radost, není to morální, je to děsivé, ale přitom se tomu člověk chechtá. Opravdu jsem se začal chechtat, jak jsem směšný, jak je to strašně ošklivé, a utíkal jsem za sousedem, svým přítelem, malířem a sochařem Ludvíkem Vašinou – pochopitelně, že je starší. Ty obrázky jsem mu ukazoval a on se taky smál a říkal, to snad ne, jak je to ošklivé. Teď si myslím, že to je skutečně jedna z nejlepších věcí, co jsem kdy namaloval.
Možná je to vůbec takový recept k životu: když je něco ošklivého, tak jediné, co nás zachrání, je zasmát se tomu a uznat, že je to ošklivé a že nemám na to, abych ty věci překonal, a chápat, že v podstatě jsme strašně slabí a nejsme žádní hrdinové.
P.S.: Od své první výstavy „druhého života“ v Železnici v roce 1990 stihl za předchozích deset let namalovat desítky obrazů a představit je na 40 výstavách v Československu, posléze v České republice a na Slovensku, v Německu, Rakousku a USA. Poslední, jedenačtyřicátá, byla na přelomu loňského a letošního roku v Kyjevě. Ve stejné výstavní síni, kde mu úředník ministerstva kultury před čtyřiceti lety zakázal jeho první výstavu. Týž úředník, ve stejné funkci, tu jedenačtyřicátou zahajoval...
Michail Ščigol říká, že nikdy neměl na nic odvahu, ke všemu ho donutil život. A život ho nutil změnit profesi, vyrovnat se se smrtí mladé manželky a s trvalým postižením syna, opustit svou zemi a začít jinde jako neznámý malíř, udělat si ve dvaačtyřiceti řidičák... Michail Ščigol je drobný éterický muž mluvící měkce česky, a dělá mu očividné potěšení, když se lidé v jeho přítomnosti smějí. Jeho byt je plný obrazů, jezdí starým autem a nemá rád slovo hrdina.
Malíř z donucení
Celý život jsem chtěl být malířem. Malířský život jsem si představoval jako něco úžasného, hezkého a vytouženého. Nikdy jsem však neměl odvahu říct sám sobě, že jsem malíř a mám právo si tak vydělávat peníze. Malíř, básník, spisovatel v Rusku nebo na Ukrajině, odkud pocházím, je něco jiného než výtvarník, spisovatel a básník na Západě. Je to tradičně člověk, který se vyjadřuje nejen za sebe, ale i za jiné. A tím, že má, dá se říci, určitý dar, má obrovskou povinnost mluvit pravdivě. Když uvažuje, jestli má právo jít tou cestou nebo ne, a přitom má rodinu, kterou musí živit, tak musí být o svém daru opravdu přesvědčený. A já nikdy takové přesvědčení neměl. Proto jsem pracoval celý život jako architekt a bavilo mě to. Mám na mysli ten první život. Já mám totiž několik životů – tak ten první celý. Byl to docela povedený život. Tak jak se říká o tenistech, že jsou v první desítce ATP šestí, pátí, druzí, já o sobě skromně říkám, že jsem byl na Ukrajině devátým architektem v první desítce.
Pak se stalo, že mi v roce 1988 zemřela manželka, Danečkova maminka, a já zůstal s Danečkem sám. Byl v té době tak nemocný, že musel být pořád doma a někdo musel být s ním. Nemohl jsem chodit do práce. Architektura není jen přemýšlení, kreslení, modelování, ale z padesáti až sedmdesáti procent komunikace s lidmi. Musíte je vést, přesvědčovat, a pak ještě kontrolovat stavbu. Nemohl jsem se prostě věnovat architektuře fyzicky. Zůstala mi jen malba. Byl jsem k tomu donucen. Dá se říct, že jsem byl donucen k tomu, o čem jsem snil celý život. Je to paradoxní, ale je to tak.
První výstava v Československu
Prvních šest let po narození Danečka jsme s ním jezdili po celém tehdejším Sovětském svazu. Každý nám sliboval zázrak, ale žádný zázrak se nestal, žádného dobrého lékaře jsme nenašli. A pak se nám povedlo najít cestu do Československa. Přijeli jsme do lázní Železnice u Jičína v březnu 1990. Byli jsme tam čtyři měsíce a Daneček se hodně zlepšil. Během té doby jsem maloval a na konci pobytu jsem z toho udělal první výstavu v Československu a první výstavu v zahraničí vůbec a první výstavu po šestnáctileté přestávce. Měl jsem totiž dvě výstavy v Kyjevě v letech 1970 – 1974. První trvala jeden den a potom byla zakázána. Přišel jeden pán z ministerstva kultury a řekl, že „to se nesmí“, a tak to zavřeli. Druhá výstava trvala déle – dva dny, než ten pán dorazil. Nevím, jestli to byl tentýž pán, to není podstatné, protože perfektně vyškolení byli všichni. Stačilo, aby obrazy jen omrkli, a hned věděli, že to není socialistický realismus. Měli na to čich. A byla to pravda.
Maluji, tedy jsem
Nejsem insitní malíř nebo autodidakt, nemám malířskou akademii, ale akademii architektury, to je také vzdělání. Ovšem myslím si, že způsobem, jakým to dělám, mám k autodidaktům blízko – ne kvůli malbě, kresbě nebo pochopení barvy, ale proto, že pokaždé, když maluji, musím mít v sobě něco prožitého. Většinou jde o prožitek staršího data. Mým tématem je život, nebo spíš stopy života, co zůstávají v duši. V podstatě je to život vnitřní, který je pro každého člověka víc skutečný než ten vnější, protože zvnějšku vypadá každý trochu jinak, než jaký je uvnitř. V poslední době vidím nějak moc svých fotografií, občas jsem v televizi – a já na to koukám a nemůžu se poznat. Někdy vypadám tak sebevědomě, že se až děsím. Říkám si, co to je za protivného člověka? Co si o sobě myslí? Vůbec to nejsem já. Zkrátka, maluji to, co prožívám, ale není to chronologické a v žádném případě objektivní. Nejde mi o objektivní hodnocení života. Snažím se pochopit, co se děje se mnou, co se děje s těmi, které mám rád, a proč to prožívám. Nemám vypracovaný nějaký filosofický systém. Prostě snažím se být otevřený, když maluju. Občas se stane menší zázrak. Přijde za mnou člověk a ptá se mě, jak je možné, že prožil to, co já. Tím, že prožívám obyčejné věci, nejsem zvláštní, nejsem hrdina ani cvok, najdu cestu k podobnému člověku.
V Česku je divák hrozně citlivý – a hrozně chudý, a je to nějakým způsobem spojeno, protože divák, který přijde na výstavu, vůbec neuvažuje o tom, že si může koupit obraz, nemá na to. Přijde na výstavu jedině kvůli tomu prožitku vnímání, stejně jako když jde na koncert. Moje obrazy kupují mí přátelé. Buďto jsme byli přátelé už předtím, a když si koupí můj obraz, já prožiju další měsíc nebo dva a namaluju další obraz. Nebo ho koupí neznámý člověk a to znamená, že to je přítel mé malby, a pak ho automaticky dám do seznamu svých přátel. V podstatě znám téměř každého majitele mých obrazů. Existuje i pár sběratelů jejich obrazů, ale stejně – já mám sbírku největší.
Svoboda projevu – konečně!?
Když jsme ještě na Ukrajině malovali, myslím nekonformní malíře, tak nám šlo o svobodu projevu a svobodu vůbec. Malovali jsme dvacet let, někteří čtyřicet, a pořád nám šlo o svobodu. Pak jsme ji dostali – a snad i nezaslouženě. Teď nám nejde o svobodu, ale o přežití, protože tržní filosofie života nejde dohromady s uměním. Umění a trh se nedají spojit. Máme svobodu, o svobodu nám už nejde, jde nám o život. Většina umělců své peníze těžko vydělává. Je to věčná nejistota. Většinou musejí pracovat ještě jinak. Navíc se ukázalo, že když už člověk svobodu má, neví, co říct. Takových výtvarníků je taky dost. Mají svobodu, mají možnost něco říct – a najednou nic. Nikdo za to nemůže, žádný tajemník strany. Takovým způsobem taky zmizí výtvarník.
Občan zeměkoule
Nejsem člověk, který má odvahu rozhodovat o svém životě. Já prostě ten život žiju. On vybral za mě a vybral dobře. Jsem spokojen, žiju teď v Praze a dokonce mám dojem, že žiju na zeměkouli. Asi právě proto, že dnes mám svobodu žít kdekoliv, tak ani neuvažuju, že bych žil jinde. Hodně jsem o tom na Ukrajině přemýšlel. Chtěl jsem se odstěhovat do Ameriky, když mi bylo jednadvacet. Nevím, jestli toho mám litovat, byl by to jiný život. Nedávno jsem byl ve svých 53 letech poprvé v Americe – v té vytoužené Americe, kam jsem se chtěl přestěhovat, když jsem byl mladý. A byl jsem moc zklamaný. Nebylo to takové, jak jsem si představoval. Bylo to jasné: přijel jsem tam a měl za sebou prožitý život. Viděl jsem a chápal, že pokud tady budu bydlet, bude to nový, zcela jiný život, a já budu nucen začít úplně znova. Na to už nemám. Myslím, že nyní patřím k centru Evropy, a je mi tady fajn. Můžu být trošku líný, nikam nespěchat, a myslím, že mám před sebou další život – ten druhý nebo třetí, a ten život je nekonečný. Nic mi neříká, že život v sedmdesáti, devadesáti končí. Takové přesvědčení nemám. Mám pocit, že jsem nesmrtelný. Občas něco bolí, za holkama už tak neutíkám, jak bych chtěl. A stejně mám ten pocit jako v dětství, že život je nekonečný, a to i přesto, že většina mých přátel už zemřela. Možná je to tím, že jsem měl kamarády a přátele vždycky starší. Mám rád starší lidi, nemám rád své vrstevníky. I dnes se mi zdají nedozrálí, něco jim chybí. Netýká se to žen. Ženy dozrávají mnohem dřív a možná, že v sobě mají tu zralost už jako holčičky.
Kamarádi
Kamaráda si musíte vybrat, nenechat to náhodě. Vědomě s otevřenýma očima a otevřeným mozkem. Ten správný přítel nepřijde náhodou. Musíš ho hledat, najít. A když ho najdeš, musíš ho ještě přesvědčit, že jsi taky jeho kamarád – a to je práce, nejde to samo. Musíš o tom přemýšlet, jak na to něčím ho okouzlit, získat. Já mám tady v Čechách dost takových přátel a jeden z nejúžasnějších je Vladimír Komárek, který je zase starší. On mi řekl, to bylo naše první, nebo druhé setkání: Michale, jsme výtvarníci, snad si nebudeme vykat, říkej mi Vladimíre, a já už mu Vladimíre říkal předtím v duchu.
Ženy
Ženy mám moc rád. Byl jsem zamilován nesčetněkrát a s výjimkou mé první manželky jsme se obvykle rozešli v dobrém. Většinu žen, které jsem měl rád, mám rád dodnes. Myslím, že mám v sobě dost lásky a nemusím říkat, teď miluju tu a tu předtím už ne. To je jiná láska, ta zůstává a nemizí. Asi nejvíc jsem měl rád svou druhou manželku, Danečkovu maminku.
Vždycky, když mám rád nějakou ženu, kontroluji v sobě ten mužský vlastnický instinkt. Chtěl bych někoho vlastnit, bylo by to hezké, ale nemám na to právo. Když máš někoho rád, musíš ho mít rád jako osobnost, musíš tolerovat jeho vnitřní svobodu a do určité míry i svobodu pohybu v konkrétním životě. Pochopitelně je na tom druhém nezneužít to, což je velice těžké, stejně jako když potkáš hodného člověka, tak jsi ve velkém pokušení od toho hodného člověka dostávat víc a víc, a nedávat mu nic zpátky, protože on tě nenutí, nebere to jako obchod.
Ženy vůbec, to je obrovské téma – ženy a muži. O mně se říká, že jsem tiskový mluvčí feministického hnutí. Zastávám názor, že my muži jsme primitivní, neschopní pochopit svět v jeho složitosti, a vždycky musíme definovat, že něco je tak, nebo onak. Žena na rozdíl od nás je schopna vidět svět dohromady v jeho složitosti. Nejvíc jsem ten rozdíl pochopil, když jsem zůstal sám s Danečkem, a najednou viděl, že na tu výchovu dětí, ne jako systém, ale na to soužití, na ten život, prostě muž nemá. Já se moc snažím, ale něco v sobě zkrátka nemám. Vzpomínám si na vztah mezi Danečkem a jeho maminkou. To bylo úplně jiné než se mnou – taková důvěra od začátku, takové pochopení, a přitom Daneček neslyšel, bylo to vyloženě citové. Ta pupeční šňůra zůstává opravdu na celý život.
Svět postižených
Když chci Danečka přesvědčit, že jsem zoufalý z jeho činů, tak začínám brečet a on se lekne. Pochopitelně, že nebrečím, jenom tak předvádím, že jsem smutný. On jako hluché dítě je nesmírně citlivý na výraz obličeje a na mimiku. Jinak Daneček je na mě hodný, občas. Má v sobě svůj vnitřní harmonický svět a svou radost ze života. Je postižený, má mozkovou obrnu, je hluchý, ale pořád se probouzí ráno v šest hodin, to znamená, že ho stále baví svět. Já ráno otevřu oko a koukám, už je čas vstát, ale nechce se mi, protože mě nic dobrého nečeká. Daneček mě nenechá spát, přijde mě vzbudit, a tak chodím, ještě mám zavřené oči a začínám mu něco chystat. Je to zvláštní – vykonáváte domácí práce a máte pocit, že děláte něco užitečného. Máte v sobě takový klid, když to děláte pro dítě. Vaříte, perete, uklízíte a donekonečna něco děláte a máte čisté svědomí, že to je pro někoho důležité. Svět postižených pozoruji už sedmnáct let, co mám Danečka. Jezdím pořád po ústavech a nemocnicích a vidím, že postižené děti mají ze života větší radost než zdraví lidé. Vůbec je nenapadne vzít pušku a zabít jiného postiženého, kdežto zdravý to klidně udělá. Jeden zdravý urostlý krásný chlap klidně zabije druhého, stejně zdravého a krásného, urostlého chlapa jen kvůli tomu, že nějaký jiný člověk řekl, že musí – kvůli politice, náboženství. A děje se to pořád i v centru Evropy. Když na to koukáš, radost z toho nemáš. Rád utečeš do domova, kde bydlí postižený a kde neteče krev kvůli nesmyslům. A možná v budoucnu ten náš svět dospěje k tomu, že všichni budeme nějakým způsobem postižení. Bude to harmonický svět postižených lidí.
Smích jako prostředek k překonání (tvůrčí) krize
Když jsem byl mladý, tak jsem z toho byl zoufalý. Když mi to nešlo, měl jsem pocit, že je konec, že i ten malý dar, co jsem měl, mi vzali, odoperovali, že už ho nemám. Nevím, kde ho mám, ale někde je. Není v mozku, ani tam, kde mají muži hrozně důležité věci. Maluju víc než třicet let, a vždycky se to vrátilo. Podstatné je, že když se to vrátí, musíš být v ateliéru a něco dělat. Dokonce právě z pocitu nenávratně ztraceného daru, totální neschopnosti malovat, vyšla jedna z mých nejlepších věcí. Cyklus sedmnácti temperových černobílých obrázků mého malířského soukromí. Začalo to v období ztracené schopnosti malovat a vůbec tvořit. Byl jsem v ateliéru a byl jsem zoufalý. Říkal jsem si, jak je možné, že nemám odvahu udělat na to bílé plátno ani čáru. Tak to bolelo, že jsem se rozhodl, že nikam nepůjdu a zkusím ten děsivý pocit, tu zoufalost a trápení nějakým způsobem namalovat. Použil jsem temperu, rychle schne, nemusel jsem dlouho čekat. Namaloval jsem jeden obraz, druhý, třetí a pak mě to začlo bavit – ta malířská otevřenost, uznání své neschopnosti jako před soudem. Začal jsem z toho mít zvláštní radost, podobnou, jakou má člověk, když slyší něco z černého humoru. Neměl by z toho mít radost, není to morální, je to děsivé, ale přitom se tomu člověk chechtá. Opravdu jsem se začal chechtat, jak jsem směšný, jak je to strašně ošklivé, a utíkal jsem za sousedem, svým přítelem, malířem a sochařem Ludvíkem Vašinou – pochopitelně, že je starší. Ty obrázky jsem mu ukazoval a on se taky smál a říkal, to snad ne, jak je to ošklivé. Teď si myslím, že to je skutečně jedna z nejlepších věcí, co jsem kdy namaloval.
Možná je to vůbec takový recept k životu: když je něco ošklivého, tak jediné, co nás zachrání, je zasmát se tomu a uznat, že je to ošklivé a že nemám na to, abych ty věci překonal, a chápat, že v podstatě jsme strašně slabí a nejsme žádní hrdinové.
P.S.: Od své první výstavy „druhého života“ v Železnici v roce 1990 stihl za předchozích deset let namalovat desítky obrazů a představit je na 40 výstavách v Československu, posléze v České republice a na Slovensku, v Německu, Rakousku a USA. Poslední, jedenačtyřicátá, byla na přelomu loňského a letošního roku v Kyjevě. Ve stejné výstavní síni, kde mu úředník ministerstva kultury před čtyřiceti lety zakázal jeho první výstavu. Týž úředník, ve stejné funkci, tu jedenačtyřicátou zahajoval...