M. Myšková: …jsem Tančící dům! (Večerník Praha 26. 5. 1999)
Kde jinde by se měl odehrát rozhovor se dvěma muži na téma Tančící dům. Seděli jsme v přízemí té oduševnělé budovy, v lehce syrových prostorách, proměněných ve výstavní síň, a ze zdí na nás shlížel dům v desítkách proměn. A oni mužové?
Michail Ščigol je malíř. Když pochopil, že Praha je jeho osudem, hledal ten svůj kousíček v ní. A našel nábřeží s Černou věží a Tančícím domem. „Začal jsem ho malovat. Napřed menší obrázky, pak větší a postupně jsem pro sebe otvíral tajemství nábřeží, Černé věže a Tančícího domu. Takhle oduševnělý je Karlův most, pokorně leží a nastavuje záda, a svatý Vít jako by se modlil za celou Prahu. Tančící dům, kdyby neměl už svůj název, bych nazval Dům proměn,“ vyznává.
Architekt Vlado Milunič přemýšlel o podobě nábřeží od devadesátého roku. „Můj vztah k Tančícímu domu je složitější. Zažil jsem celou škálu situací, kdy dům vznikal. Na modelech jsem prožíval proměny a všechny ty proměny jsou v Tančícím domě svým způsobem obsaženy.
První návrh jsem udělal v roce 1990, na něj se chytil Pavel Koch, který zastupoval společnost Nationale Nederlanden. První kresby měly zachycovat stav, ve kterém byla společnost po revoluci. Pak jsem se zázrakem dostal k Frankovi Gehrymu. To byla geniální volba, protože Frank je duší Evropan, takže pochopil duši Prahy. Je totiž polský Žid, jeho rod pochází z Lodže, narodil se v Kanadě a pracuje v Americe. Je to pro něj určitý comeback do míst, odkud geneticky pochází.“
Výstava pláten Michaila Ščigola s názvem …jsem Tančící dům probíhá nyní v přízemí jmenované stavby. Z obou mužů, okouzlených duchem jedné stavby, se stali přátelé. Jak k tomu došlo?
Ščigol: „Přemýšlel jsem často, jak dokázal autor tak citlivě postavit moderní stavbu. Je vyjádřením obrovské vnitřní svobody, ale není agresivní vůči okolí. Jako vnitřní osvobození, ale ne pomsta. V tom je stejná jako sametová revoluce – je to jediná stavba, která má v sobě ducha roku 1989, tu vnitřní citlivost, osvobození a přijetí svého dílu zodpovědnosti. Je spojením tvůrčího hledání a pokory.
Namaloval jsem asi dvacet obrazů Tančícího domu a všem svým známým jsem o něm nadšeně vyprávěl. Také na jednom setkání u sester Viktorínových na Žižkově, kde se pravidelně scházeli umělci, vyprávěli o svých okouzleních a hledali podporu jeden u druhého, jsem mluvil o svém obdivu k Tančícímu domu. A jaké bylo moje překvapení – sestry Viktorínovy mi řekly, že autor bydlí v Praze, že se s ním znají, a dokonce mi na něj daly telefon. Odvážil jsem se tedy zavolat a měl jsem takový úžasný pocit, jako bych mluvil s autorem Karlova mostu.
Když jsem pak poprvé Vlada uviděl, byl jsem obrovsky překvapen, že není pyšný, i když by k tomu měl důvody.“
Milunič: „Najednou zazvonil telefon, ozval se člověk s hezkým přízvukem a ptal se, jestli by mě mohl navštívit. Proč by nemohl?
Při některém z dalších setkání mi nabídl cestu svým žiguli do ateliéru v Malešicích. Právě napadl čerstvý sníh, tak jsme se doklouzali po kolejích do Malešic. V ateliéru mi ukázal plnou místnost obrazů Tančícího domu. Bylo to příjemné setkání, vidět jiné pohledy na ten dům, vidět, že žije. Myslím, že je to taková stavba, která dokáže přijmout další výklady.
Vzpomínám si také, že mě překvapilo, že Michail je takový křehký a přitom je v jeho obrazech nahromaděno tolik energie, tak silný náboj.“
Domluvili se, že nejlogičtější by bylo vystavit obrazy přímo v Tančícím domě. Pomohl správce budovy a obětavá paní Jirků z konta Bariéry. Milunič: „Ty prostory se nám líbily právě pro svou syrovost. Jsou v pohybu jako nedokončená myšlenka, ze které může vzejít něco dalšího.“
Ščigol: „Ten drsný prostor představoval určité nebezpečí pro malby. Ale teď je vidět, že to obrazy unesou.“
Milunič: „Viděl jsem dvě minulé výstavy ve stejném prostoru a žádná z nich neovládla tolik prostor, jako právě tahle Michailova plátna.“
Na oba muže však působí inspirativně celá Praha. Má prý šanci stát se tím, čím byla Paříž ve dvacátých letech.
Ščigol: „Celá Praha je úžasná a proměnlivá. Má štěstí na spoustu solitérů. Naštěstí není tak pompézní jako třeba Vídeň. Každý kousek je jiný a je přínosem do mnohotvářnosti Prahy. Praha má tu zvláštnost, že dokáže mysticky zpracovat i cizince a udělat z něj vlastence a Pražáka, který chce pro město něco udělat.“
Milunič: „Vrátil jsem se právě z Toskánska a ještě mám před očima Veronu, ale Praha je lepší. Jsou v ní namíchány studené i teplé vrstvy, jak ji kdysi stavěli Seveřané i Jižané. Je mnohovrstevnatá a každý si v ní najde to svoje, podobně jako v Krakově nebo v Římě.“
Ščigol: „Já doufám, že se Praha stane Paříží 21. století. Má na to lidi, a to nejen české. V Praze žije padesát tisíc anglicky mluvících lidí. Co asi dělají? Město si jich zatím nevšímá, jako si Paříž nevšímala Hemingwaye a dalších mladých umělců, kteří v ní zráli. Tady je to zatím pod pokličkou, ale cítím to napětí... Jsem rád, že ten kvas podporují nejen malíři a architekti. Pánové Avelino Sorgato a Roberto Trevisan z Itálie vymýšlejí výstavy a podporují nejrůznější kulturní akce.“
Milunič: „Až to vypukne, nebude u toho, k mé lítosti, ten správný člověk, náš přítel architekt Raymond Rehnicer. Prožil srbskou okupaci v Sarajevu a pak jsem ho přemluvil, aby zůstal v Praze. A on tu před rokem, bohužel, zemřel.“
Výstava je doplněna také obrázky dětí a Michail Ščigol vymyslel i soutěž pro děti.
„Můj přítel Vladimír Komárek mi řekl, že vystavovat v jednom prostoru s dětmi je pro malíře menší sebevražda. Jim se nedá konkurovat. Přesto jsem se odvážil. A bylo pro mě překvapením, že děti malují ten dům podobným způsobem jako já, a přesto je každá kresba jiná. Potvrzuje to, jak je ten dům inspirující. Jsou tu obrázky Tančícího domu, které malovaly děti z Domu dětí a mládeže z Prahy 3, a zároveň jsme společně s IPS, závod 08, a s Večerníkem Praha vyhlásili dětskou výtvarnou soutěž.“
Soutěž ... jsem Tančící dům trvá až do soboty. Děti, které namalují svůj pohled na Tančící dům na Rašínově nábřeží, mohou přinést obrázek na výstavu v přízemí této budovy. Vyhlášení nejlepších proběhne na Den dětí, tedy 1. června, zároveň s dražbou vybraných dětských prací a obrazu Michaila Ščigola ve prospěch Konta Bariéry.
Kde jinde by se měl odehrát rozhovor se dvěma muži na téma Tančící dům. Seděli jsme v přízemí té oduševnělé budovy, v lehce syrových prostorách, proměněných ve výstavní síň, a ze zdí na nás shlížel dům v desítkách proměn. A oni mužové?
Michail Ščigol je malíř. Když pochopil, že Praha je jeho osudem, hledal ten svůj kousíček v ní. A našel nábřeží s Černou věží a Tančícím domem. „Začal jsem ho malovat. Napřed menší obrázky, pak větší a postupně jsem pro sebe otvíral tajemství nábřeží, Černé věže a Tančícího domu. Takhle oduševnělý je Karlův most, pokorně leží a nastavuje záda, a svatý Vít jako by se modlil za celou Prahu. Tančící dům, kdyby neměl už svůj název, bych nazval Dům proměn,“ vyznává.
Architekt Vlado Milunič přemýšlel o podobě nábřeží od devadesátého roku. „Můj vztah k Tančícímu domu je složitější. Zažil jsem celou škálu situací, kdy dům vznikal. Na modelech jsem prožíval proměny a všechny ty proměny jsou v Tančícím domě svým způsobem obsaženy.
První návrh jsem udělal v roce 1990, na něj se chytil Pavel Koch, který zastupoval společnost Nationale Nederlanden. První kresby měly zachycovat stav, ve kterém byla společnost po revoluci. Pak jsem se zázrakem dostal k Frankovi Gehrymu. To byla geniální volba, protože Frank je duší Evropan, takže pochopil duši Prahy. Je totiž polský Žid, jeho rod pochází z Lodže, narodil se v Kanadě a pracuje v Americe. Je to pro něj určitý comeback do míst, odkud geneticky pochází.“
Výstava pláten Michaila Ščigola s názvem …jsem Tančící dům probíhá nyní v přízemí jmenované stavby. Z obou mužů, okouzlených duchem jedné stavby, se stali přátelé. Jak k tomu došlo?
Ščigol: „Přemýšlel jsem často, jak dokázal autor tak citlivě postavit moderní stavbu. Je vyjádřením obrovské vnitřní svobody, ale není agresivní vůči okolí. Jako vnitřní osvobození, ale ne pomsta. V tom je stejná jako sametová revoluce – je to jediná stavba, která má v sobě ducha roku 1989, tu vnitřní citlivost, osvobození a přijetí svého dílu zodpovědnosti. Je spojením tvůrčího hledání a pokory.
Namaloval jsem asi dvacet obrazů Tančícího domu a všem svým známým jsem o něm nadšeně vyprávěl. Také na jednom setkání u sester Viktorínových na Žižkově, kde se pravidelně scházeli umělci, vyprávěli o svých okouzleních a hledali podporu jeden u druhého, jsem mluvil o svém obdivu k Tančícímu domu. A jaké bylo moje překvapení – sestry Viktorínovy mi řekly, že autor bydlí v Praze, že se s ním znají, a dokonce mi na něj daly telefon. Odvážil jsem se tedy zavolat a měl jsem takový úžasný pocit, jako bych mluvil s autorem Karlova mostu.
Když jsem pak poprvé Vlada uviděl, byl jsem obrovsky překvapen, že není pyšný, i když by k tomu měl důvody.“
Milunič: „Najednou zazvonil telefon, ozval se člověk s hezkým přízvukem a ptal se, jestli by mě mohl navštívit. Proč by nemohl?
Při některém z dalších setkání mi nabídl cestu svým žiguli do ateliéru v Malešicích. Právě napadl čerstvý sníh, tak jsme se doklouzali po kolejích do Malešic. V ateliéru mi ukázal plnou místnost obrazů Tančícího domu. Bylo to příjemné setkání, vidět jiné pohledy na ten dům, vidět, že žije. Myslím, že je to taková stavba, která dokáže přijmout další výklady.
Vzpomínám si také, že mě překvapilo, že Michail je takový křehký a přitom je v jeho obrazech nahromaděno tolik energie, tak silný náboj.“
Domluvili se, že nejlogičtější by bylo vystavit obrazy přímo v Tančícím domě. Pomohl správce budovy a obětavá paní Jirků z konta Bariéry. Milunič: „Ty prostory se nám líbily právě pro svou syrovost. Jsou v pohybu jako nedokončená myšlenka, ze které může vzejít něco dalšího.“
Ščigol: „Ten drsný prostor představoval určité nebezpečí pro malby. Ale teď je vidět, že to obrazy unesou.“
Milunič: „Viděl jsem dvě minulé výstavy ve stejném prostoru a žádná z nich neovládla tolik prostor, jako právě tahle Michailova plátna.“
Na oba muže však působí inspirativně celá Praha. Má prý šanci stát se tím, čím byla Paříž ve dvacátých letech.
Ščigol: „Celá Praha je úžasná a proměnlivá. Má štěstí na spoustu solitérů. Naštěstí není tak pompézní jako třeba Vídeň. Každý kousek je jiný a je přínosem do mnohotvářnosti Prahy. Praha má tu zvláštnost, že dokáže mysticky zpracovat i cizince a udělat z něj vlastence a Pražáka, který chce pro město něco udělat.“
Milunič: „Vrátil jsem se právě z Toskánska a ještě mám před očima Veronu, ale Praha je lepší. Jsou v ní namíchány studené i teplé vrstvy, jak ji kdysi stavěli Seveřané i Jižané. Je mnohovrstevnatá a každý si v ní najde to svoje, podobně jako v Krakově nebo v Římě.“
Ščigol: „Já doufám, že se Praha stane Paříží 21. století. Má na to lidi, a to nejen české. V Praze žije padesát tisíc anglicky mluvících lidí. Co asi dělají? Město si jich zatím nevšímá, jako si Paříž nevšímala Hemingwaye a dalších mladých umělců, kteří v ní zráli. Tady je to zatím pod pokličkou, ale cítím to napětí... Jsem rád, že ten kvas podporují nejen malíři a architekti. Pánové Avelino Sorgato a Roberto Trevisan z Itálie vymýšlejí výstavy a podporují nejrůznější kulturní akce.“
Milunič: „Až to vypukne, nebude u toho, k mé lítosti, ten správný člověk, náš přítel architekt Raymond Rehnicer. Prožil srbskou okupaci v Sarajevu a pak jsem ho přemluvil, aby zůstal v Praze. A on tu před rokem, bohužel, zemřel.“
Výstava je doplněna také obrázky dětí a Michail Ščigol vymyslel i soutěž pro děti.
„Můj přítel Vladimír Komárek mi řekl, že vystavovat v jednom prostoru s dětmi je pro malíře menší sebevražda. Jim se nedá konkurovat. Přesto jsem se odvážil. A bylo pro mě překvapením, že děti malují ten dům podobným způsobem jako já, a přesto je každá kresba jiná. Potvrzuje to, jak je ten dům inspirující. Jsou tu obrázky Tančícího domu, které malovaly děti z Domu dětí a mládeže z Prahy 3, a zároveň jsme společně s IPS, závod 08, a s Večerníkem Praha vyhlásili dětskou výtvarnou soutěž.“
Soutěž ... jsem Tančící dům trvá až do soboty. Děti, které namalují svůj pohled na Tančící dům na Rašínově nábřeží, mohou přinést obrázek na výstavu v přízemí této budovy. Vyhlášení nejlepších proběhne na Den dětí, tedy 1. června, zároveň s dražbou vybraných dětských prací a obrazu Michaila Ščigola ve prospěch Konta Bariéry.