Vladimír Burjánek: Ščigolova tichá dobrodružství (Deníky Bohemia – TOP magazín víkend 5. 6. 2004)
Životní cesta malíře Michaila Ščigola má výchozí bod v Oděse, odkud pocházeli rodiče. Pro něho začíná v Čeljabinsku, kde se narodil. Pokračuje Kyjevem, v němž studoval a potom ve státním a soukromém ateliéru architektury pracoval. Přichází Železnice, městečko poblíž Jičína, kam přijel hledat pomoc pro svého syna, následují Hradec Králové s Prahou a opět Železnice. Posledních dvanáct let dostal jeho život evropské rozměry. Dal by se nazvat českým snem ukrajinského malíře, který s naším občanstvím vstoupil do Evropy.
Když hledal v roce 1990, po tragické smrti ženy, účinnou pomoc pro tehdy osmiletého syna Daniela, postiženého mozkovou obrnou, přišel do léčebny v Železnici. Zavřel kyjevský ateliér a nalezl naději právě tady. Takovou, že v dalším roce se rozhodl usadit se tu trvale. Právě zde začíná velká kapitola Ščigola jako následovníka zdejších malířů. Umělce jiného zaměření, názoru, techniky, pohledu, ale dalšího božího člověka v Českém ráji.
Posedlost malováním
„Můj chlapec byl jako anděl, který mne sem dovedl, abych žil a tvořil. To, co jsem tady prožil a namaloval, bych nevytvořil nikde jinde,“ ohlíží se dnes zpátky malíř. Od počátku svého pobytu v Čechách podporuje Michail Ščigol řadu charitativních a dobročinných akcí. Jestliže v Kyjevě se věnoval daleko víc architektuře, po příchodu do Čech se soustředil výhradně na malování.„Našel jsem příznivé prostředí pro svoji malbu, úžasná témata, ale také ty nejkrásnější vzory mezi českými malíři, založené na hluboké lidskosti, a umělce posedlé malováním.
Karla Šlengra z Jičínska, kterého jsem nikdy neznal, už nežije, ale byl jsem osloven jeho obrazy. Krajináře Karla Valtera, který tvoří v Táboře a je mu přes devadesát let. A především toho, ke kterému jsem měl po celou dobu nejblíž – Vladimíra Komárka. Jednoho z nejvybranějších lidí v Čechách a vítěze celoživotního boje za právo být malířem ticha a něžnosti.“
Zázrak stvoření
Jak Michail Ščigol začne nahlas přemýšlet o malování, člověk tiše naslouchá. „Malířství je pro mne tiché dobrodružství, fascinující svou nepředvídatelností jako každé jiné dobrodružství. Vymyslím příběh, potom se s ním musím vnitřně ztotožnit, a pak už vlastně nehrozí nic zlého. Možná jen to, že na ten příběh nestačím. Ale dělám, tvořím jako malíř a najednou obraz vyjde, je hotov. Už není váš, je součástí světa. Vy před ním stojíte, ještě máte v ruce mokrý štětec a žasnete. Jako malíř máte tu výsadu, že jste byl u aktu stvoření. Tuhle schopnost nemusí mít každý kumštýř, je individuální. Já ji mám a o to jsem bohatší.“
Romantický expresionista
Mistr Ščigol tvrdí, že uměním se uživit nedá, ale dá se úžasně lidsky zbohatnout. Nikdy nepřemýšlel o svém zařazení a uměleckém směru. Dvě internetové galerie – kanadská a americká – mu velmi slušně oznámily shodné poznání, že ho řadí mezi romantické expresionisty.
Malba je pro něho určitým písmem, jímž dokumentuje svůj život. Způsob malování nechává prostor pro sebeironii, grotesku a romantické vnímání světa. Jeho jedinou ambicí je zůstat sám sebou. „Chci vždycky nést odpovědnost sám za sebe. Na svá díla se i čitelně podepisuji, aby každý věděl, kdo tuhle krásu nebo hrůzu namaloval.“
V poslední době Ščigola uchvacují obrazové cykly. Pražský pobyt ho dovedl k cyklu obrazů Tančící dům. Ten pokládá za úžasnou stavbu, která ho profesně fascinovala, a nechápal zbytečné útoky na její realizaci. Přítomnost malíře na Kuksu přispěla k myšlenkově závažnějšímu cyklu Se Šporkem a Braunem. Nejčerstvější cyklus –
A. V. E. Valdštejn je zatím vrcholem malířova hledání velkého lidského dramatu.
Pocta Valdštejnovi
Možná je to vlastní příběh rodinný, také touha po přiblížení dějinného fragmentu, ale určitě malířův veliký smysl pro spravedlnost, které ho dovedly k pokusu pochopit fenomén Valdštejn.
„Neexistuje nic černé nebo jen bílé. Když mám námět, ponořím se do něho, hledám odstíny. Chci ukázat myšlenku ze všech úhlů a zároveň jako celek. To vede ke snaze najít v každém obrazu další pohled. Pak z toho vyjde cyklus.“
Patnáctidílný obrazový cyklus o Albrechtu Václavu Eusebiovi z Valdštejna je nejen Ščigolovým unikátem osobním, ale také dílem, které našlo vzácné porozumění. Shodou promyšlených souvislostí i šťastných náhod také mimořádnou prezentaci. Nápad železnického faráře a zároveň valdického kaplana Josefa Kordíka vzpomenout Ščigolovou výstavou 370. výročí Valdštejnova zavraždění a vlastně zkulturnit léta devastované prostory barokního kostela v kartuziánském klášteře ve Valdicích, který je v areálu věznice, našel pochopení. Jak vtipně říká malíř, nejlépe střežená výstava se odtud přesunula v polovině května zcela ve valdštejnském duchu z kriminálu do parlamentu.
Mecenášem sám sobě
Na otázku, proč si Michail Ščigol vybral právě Valdštejna, říká: „Možná, že je to naopak, že si Valdštejn vybral mne, protože nejsem zatížen předsudky o něm. Najednou jsem cítil, že vévoda frýdlantský mě vtahuje do svého života. Během mého rok a půl trvajícího malířského dobrodružství jsem spolu s Valdštejnem prožil velké drama. Totální osamělost po ztrátě rodičů, snový svět dospívání, fenomenální víru ve svoji hvězdu, získání moci a obrovské stavitelské úsilí ve svém vévodství. Vyválčil svému císaři obrovskou říši, věrně mu sloužil a na jeho příkaz mu bylo vše evropsky odejmuto, byl zavražděn.“
Když otec a syn Ščigolové přišli do Železnice, řekl Michail, že vlastně nic nepotřebují. Jen kousek chleba a trochu peněz na barvy. Od té doby vznikly desítky nádherných obrazů. „Nemám, bohužel, jako Matyáš Braun hraběte Šporka. Já jsem mecenášem sám sobě. Umění je to, co není důležité pro běžný život, ale bez čeho se život společenský neobejde. Můj přítel pan farář Kordík už několikrát řekl, že jsem si vzal velké sousto. Vždycky jsem ho naštěstí přesvědčil, že se jich sice bojím, ale zatím jsem většinu z nich zvládl. Vždycky se začíná z ničeho. Nikdy jsem neměl v úmyslu předem plánovat něco velkého, v životě a malování obzvlášť.“
Naplněný český sen
Na železnických polích se ještě občas nacházejí vzácné polodrahokamy. Michail Ščigol tu našel víc – zázemí, přátele, tvůrčí prostředí, místo pro sebe i svého syna a jako největší zázrak v českém snu pro malíře nezbytnou inspiraci – i lásku. Spojení umělecké odvahy s lidským štěstím, které má jméno Olinka.
„Co namaluji, zůstane tady. Bylo by pro mne krásné, kdyby česká kultura můj příspěvek vstřebala a mé práce se staly její součástí. Tím by byl i naplněn smysl mého malířského dobrodružství.“
Životní cesta malíře Michaila Ščigola má výchozí bod v Oděse, odkud pocházeli rodiče. Pro něho začíná v Čeljabinsku, kde se narodil. Pokračuje Kyjevem, v němž studoval a potom ve státním a soukromém ateliéru architektury pracoval. Přichází Železnice, městečko poblíž Jičína, kam přijel hledat pomoc pro svého syna, následují Hradec Králové s Prahou a opět Železnice. Posledních dvanáct let dostal jeho život evropské rozměry. Dal by se nazvat českým snem ukrajinského malíře, který s naším občanstvím vstoupil do Evropy.
Když hledal v roce 1990, po tragické smrti ženy, účinnou pomoc pro tehdy osmiletého syna Daniela, postiženého mozkovou obrnou, přišel do léčebny v Železnici. Zavřel kyjevský ateliér a nalezl naději právě tady. Takovou, že v dalším roce se rozhodl usadit se tu trvale. Právě zde začíná velká kapitola Ščigola jako následovníka zdejších malířů. Umělce jiného zaměření, názoru, techniky, pohledu, ale dalšího božího člověka v Českém ráji.
Posedlost malováním
„Můj chlapec byl jako anděl, který mne sem dovedl, abych žil a tvořil. To, co jsem tady prožil a namaloval, bych nevytvořil nikde jinde,“ ohlíží se dnes zpátky malíř. Od počátku svého pobytu v Čechách podporuje Michail Ščigol řadu charitativních a dobročinných akcí. Jestliže v Kyjevě se věnoval daleko víc architektuře, po příchodu do Čech se soustředil výhradně na malování.„Našel jsem příznivé prostředí pro svoji malbu, úžasná témata, ale také ty nejkrásnější vzory mezi českými malíři, založené na hluboké lidskosti, a umělce posedlé malováním.
Karla Šlengra z Jičínska, kterého jsem nikdy neznal, už nežije, ale byl jsem osloven jeho obrazy. Krajináře Karla Valtera, který tvoří v Táboře a je mu přes devadesát let. A především toho, ke kterému jsem měl po celou dobu nejblíž – Vladimíra Komárka. Jednoho z nejvybranějších lidí v Čechách a vítěze celoživotního boje za právo být malířem ticha a něžnosti.“
Zázrak stvoření
Jak Michail Ščigol začne nahlas přemýšlet o malování, člověk tiše naslouchá. „Malířství je pro mne tiché dobrodružství, fascinující svou nepředvídatelností jako každé jiné dobrodružství. Vymyslím příběh, potom se s ním musím vnitřně ztotožnit, a pak už vlastně nehrozí nic zlého. Možná jen to, že na ten příběh nestačím. Ale dělám, tvořím jako malíř a najednou obraz vyjde, je hotov. Už není váš, je součástí světa. Vy před ním stojíte, ještě máte v ruce mokrý štětec a žasnete. Jako malíř máte tu výsadu, že jste byl u aktu stvoření. Tuhle schopnost nemusí mít každý kumštýř, je individuální. Já ji mám a o to jsem bohatší.“
Romantický expresionista
Mistr Ščigol tvrdí, že uměním se uživit nedá, ale dá se úžasně lidsky zbohatnout. Nikdy nepřemýšlel o svém zařazení a uměleckém směru. Dvě internetové galerie – kanadská a americká – mu velmi slušně oznámily shodné poznání, že ho řadí mezi romantické expresionisty.
Malba je pro něho určitým písmem, jímž dokumentuje svůj život. Způsob malování nechává prostor pro sebeironii, grotesku a romantické vnímání světa. Jeho jedinou ambicí je zůstat sám sebou. „Chci vždycky nést odpovědnost sám za sebe. Na svá díla se i čitelně podepisuji, aby každý věděl, kdo tuhle krásu nebo hrůzu namaloval.“
V poslední době Ščigola uchvacují obrazové cykly. Pražský pobyt ho dovedl k cyklu obrazů Tančící dům. Ten pokládá za úžasnou stavbu, která ho profesně fascinovala, a nechápal zbytečné útoky na její realizaci. Přítomnost malíře na Kuksu přispěla k myšlenkově závažnějšímu cyklu Se Šporkem a Braunem. Nejčerstvější cyklus –
A. V. E. Valdštejn je zatím vrcholem malířova hledání velkého lidského dramatu.
Pocta Valdštejnovi
Možná je to vlastní příběh rodinný, také touha po přiblížení dějinného fragmentu, ale určitě malířův veliký smysl pro spravedlnost, které ho dovedly k pokusu pochopit fenomén Valdštejn.
„Neexistuje nic černé nebo jen bílé. Když mám námět, ponořím se do něho, hledám odstíny. Chci ukázat myšlenku ze všech úhlů a zároveň jako celek. To vede ke snaze najít v každém obrazu další pohled. Pak z toho vyjde cyklus.“
Patnáctidílný obrazový cyklus o Albrechtu Václavu Eusebiovi z Valdštejna je nejen Ščigolovým unikátem osobním, ale také dílem, které našlo vzácné porozumění. Shodou promyšlených souvislostí i šťastných náhod také mimořádnou prezentaci. Nápad železnického faráře a zároveň valdického kaplana Josefa Kordíka vzpomenout Ščigolovou výstavou 370. výročí Valdštejnova zavraždění a vlastně zkulturnit léta devastované prostory barokního kostela v kartuziánském klášteře ve Valdicích, který je v areálu věznice, našel pochopení. Jak vtipně říká malíř, nejlépe střežená výstava se odtud přesunula v polovině května zcela ve valdštejnském duchu z kriminálu do parlamentu.
Mecenášem sám sobě
Na otázku, proč si Michail Ščigol vybral právě Valdštejna, říká: „Možná, že je to naopak, že si Valdštejn vybral mne, protože nejsem zatížen předsudky o něm. Najednou jsem cítil, že vévoda frýdlantský mě vtahuje do svého života. Během mého rok a půl trvajícího malířského dobrodružství jsem spolu s Valdštejnem prožil velké drama. Totální osamělost po ztrátě rodičů, snový svět dospívání, fenomenální víru ve svoji hvězdu, získání moci a obrovské stavitelské úsilí ve svém vévodství. Vyválčil svému císaři obrovskou říši, věrně mu sloužil a na jeho příkaz mu bylo vše evropsky odejmuto, byl zavražděn.“
Když otec a syn Ščigolové přišli do Železnice, řekl Michail, že vlastně nic nepotřebují. Jen kousek chleba a trochu peněz na barvy. Od té doby vznikly desítky nádherných obrazů. „Nemám, bohužel, jako Matyáš Braun hraběte Šporka. Já jsem mecenášem sám sobě. Umění je to, co není důležité pro běžný život, ale bez čeho se život společenský neobejde. Můj přítel pan farář Kordík už několikrát řekl, že jsem si vzal velké sousto. Vždycky jsem ho naštěstí přesvědčil, že se jich sice bojím, ale zatím jsem většinu z nich zvládl. Vždycky se začíná z ničeho. Nikdy jsem neměl v úmyslu předem plánovat něco velkého, v životě a malování obzvlášť.“
Naplněný český sen
Na železnických polích se ještě občas nacházejí vzácné polodrahokamy. Michail Ščigol tu našel víc – zázemí, přátele, tvůrčí prostředí, místo pro sebe i svého syna a jako největší zázrak v českém snu pro malíře nezbytnou inspiraci – i lásku. Spojení umělecké odvahy s lidským štěstím, které má jméno Olinka.
„Co namaluji, zůstane tady. Bylo by pro mne krásné, kdyby česká kultura můj příspěvek vstřebala a mé práce se staly její součástí. Tím by byl i naplněn smysl mého malířského dobrodružství.“